pondělí 28. ledna 2019

Minikurz o snech

Minikurz o výkladu snů se bude konat ve Frenštátě pod Radhoštěm v centru Mandala na Dolní ulici 501 vždy od 17 do 19 hodin. Jednotlivé termíny dvouhodinových setkání najdete níže v podrobnějším programu. Kromě teoretické části se můžete těšit na praktické výklady snů, diskuzi i možnosti vyložení vlastních snů v uzavřené skupině.

Program:

Zapomeňte na snáře! (12.2.)


Pohled na základní snovou symboliku a možnosti porozumění svým snům. Úvod do výkladu snů, seznámení se snovým deníkem a nejčastějšími typy snů. Způsoby výkladu snů a praktické ukázky výkladu, dotazy a diskuze.

Když nás sny děsí… (12.3.)

Noční můry, pronásledování, děsy, náměsíčnictví, spánková paralýza, traumata a léčebná úloha snů. Stres každodenní reality ve snech, kompenzační sny. Jak si můžeme pomoci sami, jak podpořit zdravý spánek. Rozbory ukázkových snů, diskuze.

Lucidní sny … (9.4.)

Jak tvořit vlastní snovou realitu, seznámení s tématem lucidních snů a astrálního cestování, neobvyklé snové zkušenosti, zážitky mimo tělo (OBE), klinická smrt, zkušenosti z narkózy, fenomén minulých životů, zkušenosti, konkrétní ukázky a vaše vlastní zážitky, diskuze…

Archetypy a živly ve snech (14.5.)

Archetypy ve snech dle C.G. Junga, kolektivní nevědomí, subjektová a objektová rovina, živly ve snech, pohádkové a fantastické sny, věštecké sny a prognózy, ukázky a příklady. Prostor k vyložení vlastního snu a diskuze.

Erotické sny... (4.6.)

Výklad snů podle Freuda, sexualita ve snech, sexuální symboly. Příznaky prenatálního traumatu ve snech. Prostor k diskuzi a výkladu vlastních snů.

S sebou: sešit na poznámky, psací potřeby a vlastní sen k vyložení

Cena jednotlivých setkání: 200,- Kč Přihlášky prosím posílejte na email: sarkasvob@gmail.com nebo volejte +420736685333






středa 19. prosince 2018

Tak trochu jiný prostor


“Naše sny se kupodivu skládají z věcí, které známe. Látka našich nejčiřejších snů je látka našich zážitků. Jako dítěti, jako nemluvněti se ti zdávalo, že padáš z velké výšky, zdávalo se ti, že létáš vzduchem, jako létá to, co patří vzduchu, sužovali tě lezoucí pavouci a mnohonožci, kteří žijí v bahně, slyšel jsi jiné hlasy, viděl jiné tváře, děsivě známé, a pozoroval jsi jiné východy a západy slunce; když na ně teď pohlížíš zpět, víš, že byly jiné, než jaké jsi kdy spatřil.” (Jack London - Tulák po hvězdách)

Foto: Pinterest.com

Většina filozofů se vždy snažila popsat vnější prostor, ve kterém se člověk pohybuje. Hmotu, jež tvoří všechny živé organismy. Od pralátky až po monády a substance. Velkým otazníkem však zůstává duše a veškeré niterné pochody, které člověka po celý jeho život obohacují či sužují. Snaha dokázat existenci Boha a nesmrtelnost duše boří filozofické ohradníky, za kterými se nachází zcela jiný prostor. Ano, na světě je místo i pro mystiku, magii a rozumem těžko vysvětlitelné jevy.

Lucidní snění a vytváření vlastní krajiny

Diskutovaným fenoménem byly odjakživa také sny, které vypovídají o neprobádaných oblastech lidského mozku a vnitřního individuálního prostoru. Právě v těchto končinách změněného stavu vědomí, dochází k mnoha zajímavým jevům, které se těší pozornosti vědců, lékařů, psychologů, filozofů či mystiků. Zatímco ve světě hmoty musí člověk vynaložit obrovskou námahu k tomu, aby si postavil vlastní dům z cihel holýma rukama při ztrátách času, víry, potu, krve a kdo ví čeho ještě, ve světě snů a fantazie mu stačí pouhá myšlenka k tomu, aby spatřil svůj “vysněný” dům v plné kráse. Ve snech totiž můžeme zažívat naprosto cokoliv.

Někteří lidé si dokáží svou snovou realitu řídit, a to pomocí uvědomělého snění v takvazných lucidních snech. Už se vám někdy stalo, že jste ve snu věděli, že spíte? Díky této maličkosti můžete proplouvat snovým prostorem a vytvářet si vlastní snovou realitu. Tento druh snění ale bývá spojen i s problémy, jak už to tak ostatně bývá. Těm ale mohou přicházet na kloub pouze snílci a cestovatelé v jiných prostorech a časech. Prvním problémem může být samotné přijetí skutečnosti, že se jedná o pouhý sen. Druhým jakási těžkopádnost a neohrabanost, kdy je obtížné se pohybovat, tvořit a objevovat zákoutí snového prostoru, což se ne vždy daří. Třetím pak spánková paralýza a obranné mechanismy, případně i nepříjemné snové zážitky, které nás mohou potkat.

Cestovatelé snovým prostorem

Své snové zkušenosti cítili potřebu zapsat i mnozí známí filozofové. Na rozdíl od psychologů, kteří zkoumají především subjektivní obsahy mysli, symboliku a význam snů pro snícího, se filozofové snaží o pochopení a popis principu snového procesu z hlediska epistemologie. První zmínky o snech můžeme najít už u Aristotela. Francouzský racionalista René Descartes se sny zabýval v hojné míře, například v Meditacích o první filozofii, švédský mystik Emanuel Swedenborg dokonce sepsal svůj snový deník pod názvem Snář. O Freudovi a Jungovi nemluvě, poněvadž jejich jména by mohla být krásným synonymem ke slovu “sen”. V době počínající psychoanalýzy je pochopitelný zájem o výklad snů, ale u Junga by se dalo říci, že je jeho přínos k tomuto tématu nejen psychologický, ale také filozofický.

Jakési základy lucidního snění položila angličanka Celia Greenová ve své knize The Lucid Dreams. Postupně sesbírala tisíce zkušeností osob s vědomými sny. Na její popud byly provedeny mnohé experimenty, které potvrdily, že k lucidnímu snění dochází v REM fázi spánku, a též může existovat vztah mezi snícím a bdělým člověkem, kteří se nacházejí v jedné místnosti. Lucidním sněním se například také zabývali markýz St. Denis žijící v 19. století nebo současný americký psycholog Steven LaBerge.

REM versus non REM

K lucidnímu snění dochází při takzvaném REM spánku, pro který je charakteristická ztráta svalového napětí u většiny svalů ovládaných vůlí, rychlé oční pohyby a větší intenzita činnosti mozku. Objevují se živé sny, v nichž se člověk aktivně pohybuje nebo létá, ale ve skutečnosti se fyzicky nemůže hýbat. Pokud se vypravíte někam na snový výlet, po návratu zjistíte, že ležíte v posteli ve stále stejné poloze.

Opačná fáze, která je rovněž důležitá pro příjemně strávenou noc vedoucí k dokonalému odpočinku, se označuje jako non REM spánek. Dochází při něm k útlumu mozkové činnosti a k uvolnění fyzického těla. Spánek je natolik hluboký, že je z něj obtížné člověka probudit. Právě v této fázi spánku je pohyb umožněn, a proto občas dochází k projevům náměsíčnictví či k nočním děsům, při nichž sebou člověk rozrušeně hází, křičí nebo zápasí s polštářem a po probuzení si nic nepamatuje. Obě spánkové fáze se v průběhu noci několikrát vystřídají. Zatímco u novorozenců tvoří každá z nich 50 % celkové doby spánku, s narůstajícím věkem REM fáze procentuálně ubývá.

Spánková paralýza otevírá neznámý prostor

Zajímavým jevem je spánková paralýza, která otevírá zcela nový prostor vnímání. Většinou bývá spojována s velkým děsem a každý, kdo ji zažil, se z ní snaží okamžitě probudit. Dochází k ní pod vlivem několika faktorů. Obvykle se vyskytuje ihned po usnutí, při změně hladiny vědomí či přechodu z jedné spánkové fáze do druhé. Projevuje se pocitem strnulosti těla a nemožností se pohnout, atakem panického strachu a potřebou se z tohoto snu probudit. Vnímání bývá zkreslené, objevují se smyslové halucinace, ale samozřejmě nelze jednoznačně prokázat, zda člověk skutečně “ty duchy” vidí nebo ne. Ze zkušeností vyplývá, že spánková paralýza často předchází lucidnímu snění nebo astrálnímu cestování a zážitkům mimo tělo, takzvanému jevu OBE (Out Body Experience).

Bylo zjištěno, že spánková paralýza se objevuje častěji u osob, které usínají na zádech, jsou pod vlivem alkoholu či návykových látek, anebo spí na neznámém místě, kde mohou být různé obtížně prokazatelné vnější rušivé vlivy, například geopatogenní nebo psychosomatické zóny související s teorií morfogenetických polí Dr. Ruperta Sheldrakea, který nehledá paměťová centra a vzpomínky uvnitř hlavy, ale ve vnějším prostoru. Podle něj mozek funguje pouze jako přijímací kanál.

Descartovy pochybnosti: Sním či bdím?

V roce 1959 vydal americký filozof Norman Malcolm knihu The Dreaming, v níž
reaguje na Descartovy meditace a zároveň odpovídá na otázku rakouského filozofa Ludwiga Wittgensteina, zda si snící po probuzení pouze myslí, že se mu konkrétní sen zdál a je tak vlastně vzpomínkou na něco těžko prokazatelného, anebo člověk sen během spánku skutečně prožil. Ačkoli si Descartes poznačil několik svých snů, které očividně ve spánku skutečně prožil, a zanechaly v něm po probuzení silný dojem, stále pochybuje a snaží se o racionální vysvětlení.

Vím, že všechny smysly, jde-li o to, co je tělu příjemné, naznačují daleko častěji pravdu než nepravdu, a téměř vždy mohu užívat většinu z nich k vyšetření jedné a téže věci a mohu také užívat paměť, která spojuje přítomné s předešlým, a chápavost, která už prohlédla všechny příčiny chybování. A tak se nemusím dále bát, zda není to, co mi denně ukazují smysly, nepravdivé, nýbrž je nevyhnutelné zavrhnout přemrštěné pochybnosti předchozích dní jako směšné. Zvláště onu nejvyšší pochybnost o snu, který jsem neodlišoval od bdění; nyní totiž pozoruji mezi obojím velký rozdíl v tom, že sny paměť nikdy nespojuje se všemi ostatními životními činnostmi, jako u toho, co se naskýtá bdícímu. Kdyby se přede mnou během bdění někdo zničehonic objevil a hned zase zmizel, jak se stává ve snech, totiž tak, že bych neviděl, ani odkud přišel, ani kam odešel, oprávněně bych soudil, že je to spíš vidina nebo fantazma, vybájené v mém mozku, než pravý člověk. Naskýtají-li se však věci, u nichž rozlišeně pozoruji, odkud, kde a kdy ke mně přicházejí, a jejich vnímání spojuji bez jakéhokoli přerušení s celým zbývajícím životem, jsem si zcela jist, že se naskýtají během bdění, nikoli ve snech. A pokud mi poté, co k jejich vyšetření povolám všechny smysly, paměť a chápavost, ani jedno z toho neohlásí nic, co by odporovalo ostatním, nemohu o jejich pravdivosti sebeméně pochybovat. Z toho, že Bůh neklame, totiž vyplývá, že se v tom vůbec nemýlím.

(Ukázka z díla Meditace o první filozofii)

Deník snů Emanuela Swedenborga

Mystik Swedenborg, ačkoli stejně jako Descartes racionalista, byl v druhé polovině svého života natolik zbožný, že i ve svém Snáři většinu svých snů vykládá s ohledem na Boží záměry. Tento spis je pozoruhodný tím, že připomíná jakýsi osobní a velmi intimní deník, ve kterém zaznamenává všechno, co se mu zdálo, a rovnou si své sny sám vykládá na základě porozumění ve vztahu k duchovnímu životu. Ve snáři se objevují i sexuální motivy - kdo by alespoň jednou za život neměl erotické sny, že? Ovšem málokdo se k nim dokáže přiznat, natožpak zbožný mystik, který s tím však rozhodně nemá problémy. V rozpacích byli spíše pozdější překladatelé a vykladači jeho díla, kteří jisté pasáže ponechávali v latinském jazyce.

Zjevil se mi můj minulý život a potom jsem se ubíral místy, kde se po všech stranách nacházely propasti, a otočil jsem se. Pak jsem dorazil do nádherného háje, všude překrásné fíkovníky, nádherně vzrostlé a uspořádané, a na jednom zjevně zůstaly uschlé fíky. Háj obklopovaly hroby, ne však na té straně, na které jsem se ocitl já. Chtěl jsem se dostat přes lávku, pokrytou vysokou vrstvou hlíny a trávou, ale bylo to nebezpečné, a proto jsem se toho neodvážil. Opodál jsem spatřil velký a krásný palác s křídly, chtěl jsem se tam ubytovat. Říkal jsem si, že tam vždy budu mít výhled na háj a hroby. V jednom postranním křídle v dáli bylo otevřené okno a já jsem si pomyslel, že tam bych chtěl mít komnatu. Znamená to, že v neděli se mám zdržovat v duchovnu, což značí ten nádherný háj. Palác je asi nástin mé práce, je otočený k háji, kam se hodlám dívat.

(Ukázka z díla Snář)

Při zamyšlení nad tímto snem vnímám háj jako duchovní oblast jeho života a uschlé fíky jako odumírající zbytky světských zájmů. Palác je sídlo nejvyššího božství, ke kterému Swedenborg směřuje. Otevřené okno jej láká k sobě. Cesta k Bohu je však vždy plná úskalí, lávka symbolizuje spojení obou světů, hroby pak uzavřené a ohraničené oblasti světských aspektů, které již pro Swedenborga nejsou důležité.

Tulák po hvězdách

Londonův Tulák po hvězdách vyšel poprvé rok před jeho smrtí - v roce 1915. Byl napsán podle skutečného příběhu nevinně odsouzeného vězně Eda Morella, který strávil pět let ve svěrací kazajce na samotce. Londonovi se podařilo obnovit proces a Morell byl v roce 1914 propuštěn na svobodu. V knize líčí nejen jeho niterné utrpení a útěky do světa snů, vizí a fantazie, ale i kritizuje americkou justici a odhaluje surové metody vězeňských správců. V tomto románu je úžasné sledovat, jaké netušené možnosti lidské duše se naskýtají ve chvílích, kdy je tělo znemožněn pohyb a skutečný život v realitě. V Londonově Tulákovi se objevují svědectví z lucidního snění, astrálního cestování i jakési vzpomínky na minulé životy. Předpokládejme, že pakliže by Londonovi bylo toto téma zcela cizí, těžko by o něm dokázal tak poutavě psát.

V prvé řadě ale z díla čiší obrovská touha po svobodě, která je ústředním motivem celého příběhu. A není snad právě svoboda přesně to, co lidé spoutaní v materiálním světě a hmotném těle hledají ve svých snech?

Odjakživa jsem věděl, že znám i jiné doby a jiná místa. Věděl jsem o jiných osobách, které žijí ve mně. A věř mi, stejně jsi na tom byl i ty, můj čtenáři. Začti se zpátky do svého dětství a pocit povědomí, o němž hovořím, se ti připomene jako zkušenost z dětských let. Tehdy ses ještě neustálil, nevykrystalizoval. Byl jsi tvárný, byl jsi duch v proměnlivém stavu, vědomí a osobnost v procesu utváření, ano, utváření a zapomínání.

Hodně jsi toho zapomněl, milý čtenáři, a přece si při četbě těchto řádků vzpomínáš na mlhavý sled minulých událostí z jiných dob a z jiných míst, kam jsi nahlížel dětskýma očima. Dnes si myslíš, že to byly sny. Kdyby to však byly jen sny, které se ti tehdy zdávaly, odkud by se byla vzala jejich podstata? Naše sny se kupodivu skládají z věcí, které známe. Látka našich nejčiřejších snů je látka našich zážitků. Jako dítěti, jako nemluvněti se ti zdávalo, že padáš z velké výšky, zdávalo se ti, že létáš vzduchem, jako létá to, co patří vzduchu, sužovali tě lezoucí pavouci a mnohonožci, kteří žijí v bahně, slyšel jsi jiné hlasy, viděl jiné tváře, děsivě známé, a pozoroval jsi jiné východy a západy slunce; když na ně teď pohlížíš zpět, víš, že byly jiné, než jaké jsi kdy spatřil.

Nu dobrá. To, co jsi v dětství občas letmo zahlédl, je z jiného světa, z jiného života, jsou to věci, které jsi v tomto vymezeném světě svého vymezeného života nikdy neviděl. Ale kde tedy? Jiné životy? Jiné světy? Možná, že až si přečteš všechno, co napíšu, dostane se ti odpovědi na zmatené otázky, které jsem ti předložil a které sis v duchu kladl ještě dřív, než ses dostal k četbě toho, co právě píšu.

Wordsworth to věděl. Nebyl jasnovidec ani prorok, byl to jen obyčejný člověk jako ty nebo kdokoli jiný. Co věděl on, víš i ty, a ví to každý. Ale on to vyslovil nejvýstižněji, ve sloce začínající slovy: "Ne v úplné nahotě, ne v naprostém zapomnění…"

Ach pravda, kolem nás novorozenců se stahují stíny vězení a příliš brzy zapomínáme. A přece jsme se jako novorozenci pamatovali na jiné doby a na jiná místa. My, bezmocná nemluvňata, chovaná v náručí nebo lezoucí po zemi po čtyřech, snili jsme své sny o létání vzduchem. Ano, a snášeli jsme útrapy a muka děsivých snů o mlhavých a příšerných věcech. My, novorozené děti bez zkušeností, jsme se zrodili se strachem, se vzpomínkou na strach - a vzpomínka znamená zkušenost.

Co se mne týká, věděl jsem, že jsem býval tulákem po hvězdách, věděl jsem to už v době, kdy jsem si začínal vytvářet svůj slovník, ve věku tak útlém, že jsem tehdy ještě vydával jen zvuky znamenající hlad a spánek. Ano, já, jehož rty ještě nikdy nezašeptaly slovo "král", jsem si vzpomínal, že jsem kdysi býval královským synem. A nadto jsem si pamatoval, že kdysi jsem byl otrokem a synem otroka a že jsem nosil na krku železný obojek.

A nejen to. Když mi byly tři a čtyři roky a pět let, nebyl jsem to ještě já. Byl jsem něčím, co se tvoří, byl jsem duch v proměnlivém stavu, který ještě nezchladl v pevný tvar v kadlubu určitého těla, času a místa. V tom období ve mně zápasilo všechno, čím jsem byl v deseti tisících životů předtím, a kalilo to můj proměnlivý stav svou snahou vtělit se do mne a stát se mnou.

Je to bláznivé, že? Můj čtenáři, který se mnou, jak doufám, poputuješ daleko v čase a prostoru, měj, prosím, na paměti, že jsem o těchto věcech mnoho přemýšlel, že za krvavých nocí a v potu temnot, trvajících léta, jsem byl sám s mnoha svými jinými já, a bral jsem je v potaz a pozoroval je! Prošel jsem pekly všech životů, abych ti přinesl zprávy, o které se se mnou podělíš, až se ti naskytne příležitost strávit v pohodlí hodinku nad mými tištěnými stránkami.

Tedy, abych se zase vrátil, říkám, že ve věku tří, čtyř a pěti let jsem ještě nebyl sám sebou. Byl jsem jen něčím, co se utváří, a nabýval jsem tvaru v kadlubu svého těla a uvnitř směsi, z níž jsem se skládal, zápasila všechna mocná, nezničitelná minulost, aby rozhodla o formě tohoto utváření. Hlas křičící do noci hrůzou ze známých věcí, které jsem já ovšem neznal a znát nemohl, nepatřil mně. Stejně tomu bylo s mým dětským hněvem, láskou a smíchem. V mém hlase se ozývaly jiné hlasy, hlasy mužů a žen z dávných dob, všechny stínové zástupy předků. A když jsem ve zlosti cenil zuby, byl to odraz vyceněných zubů zvířat starších než hory a v hlasovém šílenství mé dětské hysterie se vší její rudou zlobou se ozýval bezcitný, tupý řev zvířat z dob před Adamem, po geologickém zformování světa.

A tím je tajemství odhaleno. Rudá zloba! Ta mne v tomto mém současném životě zničila. Pro ni budu za pár krátkých týdnů vyveden z této cely na vyvýšené místo s propadlištěm, nahoře opatřené dobře napjatým provazem, a tam mne pověsí za krk a nechají mne viset, dokud nebudu mrtev. Rudá zloba mne vždycky ničila v každém z mých životů, rudá zloba je totiž mé neblahé osudové dědictví z dob slizkých věcí, z dob před rozvojem světa.

Je načase, abych se představil. Nejsem blázen ani šílenec. Chci, abyste to věděli a abyste proto věřili tomu, co vám povím. Jsem Darrell Standing. Několik málo z vás, kteří to čtete, mne pozná okamžitě. Dovolte mi však, abych o sobě podal vysvětlení většině, které jsem cizí. Před osmi lety jsem byl profesorem agronomie na zemědělské fakultě Kalifornské univerzity. Před osmi lety otřásla ospalým univerzitním městečkem...

(Ukázka z knihy Tulák po hvězdách)

Literatura:

Descartes, R. Meditace o první filosofii. Praha: OIKOYMENH 2001, s. 61
Swedenborg, E. Snář. Praha: dybbuk 2014, s. 98
London, J. Tulák po hvězdách. Praha: Svoboda 1984.
Green, C., Lucid Dreams, London: Hamish Hamilton, 1968.


                                                                                                            

středa 28. listopadu 2018

Proč pláčeme ve snech? Jednoduchá odpověď...

Už se vám někdy stalo, že jste ve snu propukli v nekontrolovatelný pláč, záchvat šílenství nebo jste cítili opravdu neskutečně silnou trýzeň? Možná vás to po probuzení vyděsilo a ptali jste se sami sebe, co to mělo znamenat. Odkud se vlastně náš smutek bere? Kdesi z hlubin naší duše? 

Odpověď na otázku proč pláčeme ve snech je ale v zásadě jednoduchá. Protože si nedovolíme plakat ve skutečnosti...

Foto: Pinterest.com

Nejsme přece stroje

Protože nejsme stroje a máme právo na přirozenou ventilaci emocí, čím více si dovolíme je vyjádřit navenek, tím méně se s nimi pak setkáváme ve snu. V mnoha případech se ve snech uplatňuje ryze kompenzační charakter. To znamená, že si v nich dopřáváme všechno to, co si navenek odpíráme. Čím více jsme ve snu smutní a pláčeme, tím více je potřeba smutek projevit navenek. Není pak divu, že se po probuzení cítíme vyřazeni z provozu na celý den. Očistný účinek je skutečný...

Hluboce potlačené strachy, smutky, traumata a emoce mají právě ve snech možnost vylézt na povrch a naplno se projevit, třeba i v nějakém smyšleném ději. Pokud nejste večer před spaním ve své kůži a prožili jste náročný den, který jste dostatečně nezbilancovali, můžete si být jistí tím, že vás to čeká ve snu.

Sen o katarzi

“Vnímala jsem se ve snu jako žena, která čelí mnoha protivenstvím, je vláčená mezi lidmi a považována za blázna jen proto, že si dovolila nahlas ventilovat svůj bol a žal. V podstatě jsem ve snu ztropila velký křik a hysterický povyk, značně se mi tím ulevilo, ale pak jsem čelila pocitům viny za to, že jsem se takto nepředloženě chovala. Navíc mě ostatní díky tomu považovali za šílenou a čekala jsem, že mě snad někam zavřou…” svěřuje se žena středního věku se svým snem.

Hned se jí zeptám: “Dokážete si vůbec ve skutečnosti ulevit? Křičíte? Brečíte? Pláčete? Tančíte? Zpíváte? Malujete? Rozbíjíte věci? Chodíte do lesa? Meditujete? Jakým způsobem vlastně ventilujete svoje pocity? Ať už vás tedy trápí cokoliv..."

Žena odpoví, že prací...

Ano, i to je způsob. Ale je důležité si uvědomit, že katarzi občas potřebuje každý z nás. Pokud se nasbírají potlačené a nezpracované emoce, nutně musí dojít k výbuchu, jinak se to často podepisuje na zdravotním stavu. A když si to zkrátka nedopřejeme ve skutečnosti, sen za nás provede svou léčebnou práci…

"Vy nejste šílená. Nejste ani čarodějnice, ani blázen…. Nejsme ve středověku, nikdo vám neublíží. Křičte, plačte, tancujte, zpívejte. Dovolte si prožít si svou emoci, svou bolest naplno. Máte na to plné právo… Buďte sama sebou… " povím ženě a vlastně i sama sobě...

Tančila jsem nahá na louce

O nějakou dobu později mi žena přišla říct, že se při jedné procházce v lese, z ničeho nic spontánně svlékla a začala tančit na louce. Už bylo šero a byl zrovna úplněk…. Pak začala výt jako vlk…. čím dál hlasitěji….a slzy se jí samovolně spustily z očí…

 “Nikdy v životě jsem se necítila lépe,” řekla…

středa 21. listopadu 2018

Útěky z prostoru

Co je to vlastně prostor? Ohraničené území, na kterém vítězíme či prohráváme své každodenní bitvy, dokonale popsaný geometrický tvar, bezbřehé koryto rozlévajících se mikrovesmírů, které si dominují v našich hlavách a přetékají až někam do nekonečna, psyché uzavřená v mechanickém stroji, záblesky fotonů tančících v nekonečné souhře při Rachmaninově symfonii…


Foto: Pinterest.com

Ačkoli je v našem fyzickém Bytí možné popsat a prokázat prostor daleko lépe než Boha, je nesporné, že každý z nás potřebuje jinou velikost a ocení odlišné vlastnosti zvoleného prostoru. Neméně důležitým pojmem se stávají hranice. Právě ty určují existenci prostoru, který můžeme z hlediska estetiky vnímat a preferovat odlišně na základě našich smyslů, rozumu i fyzických možností. Za prostor můžeme považovat dům, zahradu, město, hřbitov, vlastní tělo, myšlenku, makrokosmos, mikrokosmos i vzduchoprázdno. S prostorem pracují matematikové a fyzikové, umělci - hudebníci, tanečníci, malíři, básníci a spisovatelé, filozofové, psychologové i teologové.

Tři porce klaustrofobie

Takovým prostorem může být i stísněná kabinka výtahu nebo třeba vlak. Jsou prostory, které nevyhledáváme. Nemocniční prostředí, blázince, věznice. Necítíme se v nich dobře. Chceme z nich utíkat. Narůstající panika v menším uzavřeném prostoru je zcela typická pro ty, kteří potřebují hodně životního prostoru, osobní svobody i možnosti volně se nadechnout. Možná omluva pro nelichotivou psychiatrickou diagnózu: klaustrofobie.

Nastupujeme do výtahu. Jsme v budově s nápisem Český rozhlas Ostrava. Očima volám o pomoc nádherné dřevěné schodiště, které vydává příjemně vrzající zvuky. Dveře výtahu se zavírají. Stáčím hlas do vyšších pozic zdánlivé ženské slabosti: “Já mám klaustrofobii,” vymýšlím si. Kolegu s rozvážnýma očima to zaujme. “Hm...tak to by mě potom zajímalo, jak se cítíš v té naší třídě?” zeptá se mě. Cože? V naší třídě? Zapínám mozkové funkce a odpovídám výmluvně: “No já si přece vždycky sedám hned ke dveřím. A otevírám okna!” vyhrknu. Mezitím vystupujeme. Nerada jezdím výtahem, protože je to prostor, ze kterého se nedá snadno uniknout.

Míříme ke speciální odhlučněné místnosti, ve které se chystáme strávit dobrou hodinku a půl. Zvuk se v tomto malém prostoru chová zcela jinak. Nešíří se nikam dál, dobře izolované stěny jej pohlcují. Když tlesknete, neslyšíte ozvěnu. Po chvíli mě bolí hlava. Riziko útoku zákeřné klaustrofobie je zde velmi vysoké. Uvědomím si, že skutečně nemám ráda překvapení, a že časoprostorové synchronicity do sebe zapadají jako puzzle rychleji než se stačím podruhé nadechnout. Únik z této místnosti je možný. Vždycky totiž existují nějaké dveře, ke kterým musíte mít klíč. Vědět, jak je otevřít. Tam za nimi je světlo. Vždy...

Opustit dobrou společnost se však člověku chce stále méně. Přivykne novému prostředí a zjistí, že pokud zabaví mozek, pobyt v jakémkoli zdánlivě nevyhovujícím nebo méně komfortním prostoru se dá zvládnout. Bylo to úžasné, děkujeme pane doktore Šilere.

Skok do neznáma

Zdá se to být příjemně strávený den. Obě porce klaustrofobie zvládám skvěle. To ale ještě netuším, že přijde ta třetí. A jak už to bývá, ta nejtěžší…

Stojím na nádraží a čekám na příjezd vlaku. Kamarádka mi odřekla kino, protože je nemocná, a přednášky mi skončily dříve. Oželela jsem hranolky (v batohu mám přece RAW tyčinku a zbytek pokrájených jablíček se skořicí) a pokusila se stihnout dřívější spoj. Doma je přece vždycky dost práce. Potkávám známou ženu. “Dobrý den, vy takhle cestujete sama vlakem s kočárkem? To máte odvahu! Doufám, že vám alespoň pokaždé někdo pomůže,” navazuji hovor. Žena má svůj doprovod, zřejmě maminku. Dozvídám se však odpověď, která mě nepotěší. Pomoc maminkám s kočárky zřejmě není samozřejmostí a nemá ji v popisu práce ani řidič tramvaje. Obě ženy se vzdalují a zakrátko přijíždí vlak. Nastupuji do posledního vagónu.

O dvě stanice dál všichni ucítíme trhnutí a vlak zůstává tiše stát. Po chvíli přichází sympatický mladý průvodčí a oznamuje: “Máme tu skokana. Počítejte s tím, že budeme mít asi dvě až tři hodiny zpoždění. Zůstaňte prosím na svých místech, v okolí je nepřístupný terén, nemůžete opustit vlak.” Všichni tak zůstáváme uvězněni v prostoru. V první chvíli pomyslím na tu mladou maminku s malým dítětem.

Deklarace sobectví

Necítím žádnou paniku. Vnímám potřebu být tu, sledovat situaci, vzít si poučení. Napadá mě chodit uličkami a vyptávat se druhých, jak se cítí. Ze svého místa všemi smysly sleduji ostatní. Vidím, slyším a dokonce i čichám - z chodbičky se stává kuřárna. Dva zběhové na vlastní zodpovědnost opouštějí vlak. Lidé jsou podráždění, smlouvají s průvodčím, vymýšlejí řešení. Prohlížejí mapy, kudy se potmě, ve sněhu a mrazu, v zalesněném srázu dostanou do civilizace. Skupinka odvážlivců se vydává na průzkum, ale po čase se vrací zpět. Není úniku.

“Já se moc omlouvám. Zajistil bych vám náhradní dopravu, ale já odsud nemůžu dostat sto lidí. Tady není žádná příjezdová cesta, abychom sem mohli poslat autobus. Musíme počkat na policii, hasiče a kriminálku. Snad nás brzy pustí,” vysvětluje průvodčí a přináší starší paní, které se udělalo špatně, láhev s vodou.

V prostoru za posledním vagónem, ve kterém sedím, leží mrtvá žena. Neskočila do prázdna, ale do vlaku plného lidí, kteří jí to nyní zazlívají. Nikdo necítí lítost. Ta přijde až doma. Až někteří nebudou moci klidně spát. Teď fungují obranné mechanismy a oni se zlobí.
Studentky na vedlejších sedadlech se smějí a nahlas vykřikují, že ten sebevrah by měl skočit zase zpátky, ať se můžeme konečně rozjet. Potřebují se učit, ráno mají zkoušku.

Vidím spoustu lidí telefonovat. Vnímám jejich rozbouřené emoce. Mladík sedící naproti mě vypadá jako by se měl každou chvíli rozplakat. Bouří se ve mně mateřské pudy. Možná bych ho měla obejmout. Nebo mu navrhnout, aby si se mnou zahrál piškvorky. Držím v ruce modrou gelovku a čtverečkovaný sešit, do kterého si píšu poznámky ke své bakalářské práci. A přemýšlím…

Třeba nad tím, že přibližně touhle dobou, možná jen o den dříve, jsem měla sedět v letadle mířícím do Anglie. Pozvání jsem odmítla kvůli strachu z prostoru letadla, ze kterého bych nemohla jen tak snadno utéct. Ten osud zkrátka ví, proč nám tyto situace staví do cesty…

Já vlastně nevím, kdo je více sobecký. Zda všichni tito lidé, kteří se ocitli v prostoru, ze kterého nemohou odejít a nedostanou se včas do práce a ke svým rodinám. Nebo snad ona zbaběle odvážná žena, které se svým únikem z nevyhovujícího prostoru podařilo zastavit dopravu na dvě hodinu a pozměnit tak osudy přibližně stovky cestujících?

Místa odkud není návratu

Po čase lidé přestávají nadávat, přivykají nové situaci a snaží se nějak zabavit. Studentské povykování utichá a dívky se spořádaně učí, zkoušejí jedna druhou a nahlas si přeříkávají látku. Sleduji, jak se ženy sdružují a povídají si. Je tu klid.

“Mám pro vás dobrou zprávu. Už brzy pojedeme,” přichází průvodčí s oznámením. Ve chvíli, kdy se vlak skutečně rozjíždí, vedlejší vagón propuká v jásot a nahlas se rozezpívá: “Jede, jede mašinka, kouří se jí z komínka…” Všímám si neuvěřitelného štěstí a pocitu úlevy v očích ženy, která vystupuje hned na další zastávce. Konečně domů.

Doma jsme tam, kde se cítíme dobře. Je to náš prostor. Jsou prostory, ze kterých nemůžeme utéct hned, možná až po čase. Jsou prostory, z nichž se ještě můžeme vrátit. Klidně třeba dveřmi nebo oknem...Ale pak existují prostory, ze kterých se už nikdy vrátit nemůžeme. Ta žena na mrazivé zemi, tam kdesi v místě za posledním vagónem, to ví…

středa 14. listopadu 2018

Šňupání hvězdného prachu

Můj dojem, že fenoménu minulých životů se v současné době věnuje půlka planety nabývá expanzivních rozměrů. Když opomenu zcela jednoduchou otázku, kterou si pokládá většina z nás - zda minulé životy existují, vyvstává otázka mnohem složitější - proč se minulými životy zabýváme právě teď, a právě v takové míře? Stojí za vším tak zvaný Věk Vodnáře či bezbřehost paralelních světů a kolektivního nevědomí? Nebo je to snad čím dál tím větší emanace lidských myslí, emocí, kultur a náboženství?  

Ilustrace: M. C. Escher - Kreslící ruce

Za pomyslným šňupáním hvězdného prachu, díky kterému se stáváme tuláky po hvězdách i bez svěracích kazajek, může stát ledacos. Možná že v dnešní pseudosvobodné době naše pomyslné svěrací kazajky tlačí každého, kdo vstává ráno do práce a musí platit daně. Únikem z každodenní reality, která může být pro leckoho tíživým břemenem, nepředstavuje pouze virtuální svět, ve kterém populace tráví čím dál tím větší část svého dne, ale i aktivní imaginace probíhající za dozoru mnoha samozvaných ezoterických guru.

Zatímco dříve chodili lidé řešit své “problémy” k panu faráři nebo za bylinkářkou, porodní bábou či vědmou, která žila v chatrči tam kdesi za vsí, dnes čarodějnice a kartářky opět přicházejí do módy. Občas je prostřídá pozice fundovaného psychoterapeuta, avšak leckdy marně, neboť věda v iracionálním náhledu na život příliš šancí nemívá. Kromě řízených regresních terapií, pomocí kterých si můžete “snadno a rychle” vyřešit své současné potíže, ostatně jak zmiňuje odborník na zážitky OBE doktor Raymond Moody ve své knize Život před životem (1992), se vám ale klidně může stát, že se vám váš “minulý život” vyjeví zcela spontánně, a to buď ve snech, anebo v jiném, změněném stavu vědomí, ať již po požití nějaké halucinogenní drogy či třeba při nějakém rozrušení, holotropním dýchání a podobně.

Všichni jsme příběhy... 

Všichni ti, kterým se něco podobného přihodilo, mohou s jistotou prohlásit, že je jejich ryze subjektivní mystická zkušenost nepřenosná a obtížně vysvětlitelná, jak už to ostatně bývá. Někteří se snaží své zážitky zvědomit a racionalizovat, jiní je zasouvají zpět do nejzazšího šuplíčku nevědomí a předstírají, že o ničem neví. Otázkou pro mnohé terapeuty může být samotný přístup individua ke svým vlastním prožitkům. Není možné, aby vám někdo něco podsouval a tvrdil, že to, co jste právě prožili znamená přesně to či ono, a je to tak skutečné jako ten hrnek s čajem, který právě stojí na stole před vámi. Ono pochopení nemůže nikdy přijít zvenčí, proto nikdy nemůžeme zpochybnit a vyvrátit to, co se odehrává v nitru každého člověka.

Pakliže spatříte sebe sama nehybně ležet na zádech v lese, s krvavou ránou v boku, ve špinavém a roztrženém historickém oděvu, ve zcela jiném těle opačného pohlaví a cítíte neskutečnou bezmoc a lítost nad tím, co jste ve svém životě udělali či neudělali, zatímco ve skutečnosti ležíte na gauči v obývacím pokoji, lze usoudit, že jste se právě teď z nějakého důvodu stali někým jiným. Že JSTE někým jiným. Že žijete dva životy současně. Že nahlížíte někam jinam, ale identifikujete se s osobou, kterou pozorujete. Cítíte skutečné emoce, fyzickou bolest, duševní utrpení, znáte fakta, mnohdy i historická fakta, a to s neuvěřitelnou přesností. Pokud vás někdo v tomto “stavu” osloví, odpovídáte změněným hlasem, dokážete hovořit cizím jazykem, který jste se nikdy neučili nebo se náhle vyjadřujete jako muž, ačkoli jste žena.

Čí je to příběh? Raněného vojáka nebo náš vlastní? Je raněný voják nějak úzce propojen s naším životem a s naším vědomím? Čerpáme snad z nějaké databáze? Vytváříme si asociace adekvátně odpovídající našim současným prožitkům? Je lidská fantazie tak mocná, že nás tímto zvráceně hravým způsobem odvádí od reality a přináší nám netušená poznání? Jaký je však smysl a důvod toho všeho?

Při posuzování tohoto jevu jsem vytvořila tři hlediska:

Hledisko gumování 

Pokud bychom chtěli hledat nejjednodušší řešení, nabízí se hned dvě protichůdná hlediska. Tím prvním je příliš bohatá fantazie, denní snění, drogové opojení, sugesce, hypnóza, vnější vlivy působící na naše citlivé nervy, film z dětství, na který jsme zapomněli či rodičovsky chlácholivé: “to nic, to se ti jenom něco zdálo. “ Tímto se vše ututlá, zdánlivě se zapomene, nejlepší obranou bývá útěk. Obrázek se vygumuje...

Toto hledisko může například upřednostňovat realisticky smýšlející člověk, kterému koncept nezapadá do obrazu racionálně popsatelného světa, anebo nábožensky orientovaný jedinec, jehož víra existenci minulých životů popírá...

Hledisko vybarvování  

Druhé hledisko jednoduše udeří pěstí do stolu: “To je tvůj minulý život! Přeber si to, jak chceš...” A teď teprve vyvstávají další otázky, které na sebe navazují jako rozpínající se Vesmír: “proč, kdy, kde, s kým, co to znamená...” Obrysy dostávají jasný tvar, zesilují, vybarvuje se prostor mezi nimi a začínáme věřit tomu, co jsme viděli. Považujeme to za skutečné. Přijmeme tuto existenci a živíme ji v sobě, anebo ji třeba na nějaký čas necháme spát, ale pak ji znovu probudíme. Často se i probouzí sama. Hledáme porozumění, tolerujeme, respektujeme, léčíme. Pracujeme s existencí něčeho, čemu věříme pouze my sami, protože nikdo jiný naši vizi nespatřil, neslyšel, necítil, neochutnal, nedotkl se jí, neprožil ji...

Můžeme v dotazování pokračovat dál: je to vize nebo vzpomínka? Můžeme ji rozšiřovat, prožívat stále znovu, navazovat na ni v rámci aktivní imaginace, opětovným návratem do stejné situace nebo v lucidních snech.

Hledisko ověřování 

Třetí hledisko je výzkumné. Lze si ověřit informace, anebo přijmout fakt paralelní existence časoprostoru. Nemusíme se držet jen psychologie, ale také kvantové fyziky. Pakliže nechceme nebo nedokážeme vycházet z náboženského přesvědčení a víry v reinkarnaci, pátráme po hmatatelnějších důvodech - například můžeme zalovit v genetických vodách a buněčné paměti. Co když je to nějaký náš předek? Máme obrázek, který má jasné obrysy a barvy. Teď přichází na řadu jeho identifikace a analýza. Zjišťování původu a zařazení do určité skupiny. Jakmile zjistíme, že takto vybarvených obrázků existuje víc, snažíme se pochopit, jak je to vůbec možné, co mají společného či odkud pocházejí? Proč mnohdy nehraje roli ani čas, a ani prostor?

“Vzpomínky” na minulé životy se totiž často navzájem prolínají a nezapadají časově do doby, kdybychom vlastně měli být fyzicky mrtví nebo hrát někde kostky v meziprostoru. Padající obdélníčky domina přece tvoří jeden obrázek v určitém prostoru, přitom na sebe plynule navazují v plynulých sekvencích jediného času. A každá kostka má odlišně uspořádaný počet teček, přitom však žádná z nich na sobě nenese neexistující kombinaci!

Může Vesmír vytvořit sám sebe? 

A teď z trochu jiného soudku. Vypůjčila jsem si kapitolu z knihy Cestování časem v Einsteinově vesmíru od Richarda Gotta (to jeho příjmení mě pobavilo), kterou najdete na straně 175. Gott zmiňuje proces  Lindeho “chaotické inflace”, pomocí které vysvětluje vznik “fraktálového stromu”, jehož znázorňuje obrázkem jakési rozpínající se trumpety.

“Ve svém článku o kosmologii jsme Li – Xin Li a já navrhli, aby se jedna větev jednoduše otočila nazpět a stala se stromem... Každá trumpeta se může navždy rozpínat, aniž by se setkala s ostatními... Vesmíry nalevo a napravo dosud neporodily žádné dceřiné vesmíry, ale pokud budou mít dostatek času, porodí je. Každý dceřiný vesmír je vytvořen stejným rozvětvovacím mechanismem. Zákony fyziky platí všude a nejsou zde žádné singularity. Podle tohoto modelu...umožňuje počáteční časová smyčka, aby vesmír byl svou vlastní matkou. “ (Gott, Richard J. Cestování časem v Einsteinově vesmíru. Praha: Argo a Dokořán, 2002, s. 176)

Tajemství dceřiných vesmírů 

Co z toho plyne? Vše, co popisuje Gott ve výše zmíněné kapitole vnímám jako vysvětlení fenoménu existence minulých životů. Pakliže já jsem dceřiný vesmír, pak jsem i zpětná smyčka tvořící kmen. Ačkoli Gott popisuje, že “Každá trumpeta se může navždy rozpínat, aniž by se setkala s ostatními...” k onomu setkávání ale přece dochází neustále, a to pomocí synchronicit a klíčových slov. Popis prostoru a času fyzického světa naprosto odpovídá popisu světa duchovního.

Mohu být ležícím raněným vojákem i osobou ležící na gauči a prožívající tento příběh bez potřeby jasného vysvětlení koexistence prostoru a času. V danou chvíli vnímám důležitost tohoto sdělení - ono zmíněné klíčové slovo, díky kterému došlo k propojení. Ne vždy je však jednoduché ho najít...

Hledači klíčových slov  

Jsme hledači klíčových slov a hesel, plujeme v bezbřehých vodách, bez vesel, tuláci po hvězdách, na cestách, šňupeme hvězdný prach, na miskách vah, překračujeme práh...Tak to by stačilo...

Na závěr přidávám své všeobjasňující oblíbené citáty, které poukazují na propojení mateřských a dceřiných vesmírů, kmenů a větví, nekonečně hrajících trumpet, které si samy ladí vlastní falešné tóny...

Například holokaust. Je v nás všech. I v těch, kteří jej osobně neprožili...  

“My jsme příběhy. My jsme mýty a pohádky. Jsme poezie. Naše životy jsou knihy. Knihy plné listů popsaných rukopisem vlastního štěstí a smutku, vlastních úspěchů a porážek. Jsme stránky popsané lidmi a událostmi, které nás potkaly. Hýčkáme rukopisy těch, co nás okouzlili krásou svých těl a duší, těch, co nás obdařovali světlem a poznáním, rukopisy, které hřály a hladily. Rukopisy milovaných. Znovu zakašlala a utřela do hadříku krev, která jí zůstala na rtech.

 Jenže naše knihy skrývají v nitru i listy temnější než tiskařská čerň. Stránky poleptané bolestí a křivdami. Stránky bezohledně počmárané, znásilněné lidmi a událostmi, které vtrhly do našich životů jako potopa, jako mor. Stránky černé zaschlou krví utrpení a bezmoci. Stránky bolavé ostnatými dráty. Bez lidských tváří. Jsme knihy plné otřesných věcí, o kterých jsme nikdy nechtěli psát. Kruté mýty a krvavé balady. Můžete je zkusit vymazat. Vymazat tiskařskou čerň. Můžete je zkusit vytrhnout. Vytrhnout si srdce z těla. Můžete je zkusit upálit. Ale je ten, kdo hází knihy do ohně, ještě člověkem?”

 (Andronikova, Hana. Zvuk slunečních hodin. Praha: Knižní klub, 2001)



Žádný člověk není ostrov sám pro sebe, každý je kus nějakého kontinentu, část nějaké pevniny; jestliže moře spláchne hroudu, je Evropa menší, jako by to byl nějaký mys, jako by to byl statek tvých přátel nebo tvůj: smrtí každého člověka je mne méně, neboť jsem část lidstva. A proto se nikdy nedávej ptát, komu zvoní hrana. Zvoní tobě.

No man is an island, entire of itself; every man is a piece of the continent, a part of the main. If a clod be washed away by the sea, Europe is the less, as well as if a promontory were, as well as if a manor of thy friend's or of thine own were: any man's death diminishes me, because I am involved in mankind, and therefore never send to know for whom the bells tolls; it tolls for thee. 

 DONNE, John. Devotions Upon Emergent Occasions: Together With Death's Duel. [s.l.] : Echo Library, 2008. ISBN 9781848301115. S. 97.

A uzavírám svou včerejší "lesní" myšlenkou: A tak všichni pomalu směřujeme ku věčnosti a necháváme za sebou spletité pavučiny se zbytky barev zbavených motýlích křídel. Třepotají se v podzimním větru a čekají na to, až jim znovu někdo vetkne nové barvy, ohraničí obrysy a naučí je  létat. Možná to jednou budeme my...

úterý 13. listopadu 2018

Nejím zdravě a jsem normální matka. Pomohla jsem sobě i druhým...

Krásná terapeutka Barbora Korotková pomáhá svým klientům ze začarovaných kruhů. Po tragické smrti maminky dokázala najít sílu k tomu, aby si vyřešila vlastní život a začala se věnovat metodě Kvantové Molekulární Transformace, kterou dnes i vyučuje. 


Foto: Archív Barbory Korotkové

Báro, co tě přivedlo ke tvé terapeutické činnosti?

V prosinci 2013 se mi otočil život vzhůru nohama. Moje maminka a zároveň i nejlepší přítelkyně, posluchač a rádce, tragicky zahynula pod koly aut.  V té době jsem ještě pracovala jako speciální pedagog ve výchovném ústavu. Po této události jsem se tam již nemohla vrátit. Poslední rok jsem trpěla hlubokým syndromem vyhoření a práce mě nikterak nenaplňovala, protože není nic horšího než pracovat s nedobrovolným klientem. Vyhledala jsem odbornou psychologickou i psychiatrickou pomoc a strávila nějaký čas na nemocenské než jsem se rozhodla tuto práci definitivně opustit. Po celou dobu mého zotavování mi byly oporou knihy o posmrtném životě, které ke mně přicházely jakoby samy od sebe. Seznámila jsem se s jinými lidmi a můj materialistický pohled na život se rozpouštěl jako pára nad hrncem.

Pomohl ti jiný pohled na svůj život vyrovnat se s tragickou ztrátou?

V novém světě plném poznání jsem se cítila skvěle a přesto, že bolest po ztrátě mámy zůstávala, mohla jsem kráčet dál. V jedné knize jsem se dočetla o metodě EFT, což ve volném překladu znamená „techniky emoční svobody“. Vyhledala jsem si rekvalifikační kurz a nastoupila na něj s nadšením, že v budoucnu povedu vlastní praxi. Po ukončení kurzu jsem si otevřela svou poradnu a začali docházet první klienti. Efektivita a posun mých klientů mě motivoval k dalšímu a dalšímu sebevzdělávání. Dnes tvrdím, že mi moje mamka svým odchodem pomohla nalézt sebe sama, věnovat se svému poslání a pomáhat lidem změnit jejich život.

V čem tedy spočívá tvá práce s lidmi?

Efektivita mé práce spočívá především v tom, že lidé se ke mně nechodí pouze vypovídat ze svých trápení, ale zároveň se učí terapeutické techniky, které mohu zapojit do svého života a tím být  i zároveň sobě terapeutem. To ve výsledku znamená, že nevytvářím závislostní klienty, kteří si beze mě se sebou neví rady.

S jakými případy se setkáváš?

Během mé praxe jsem se setkala s celou řadou zajímavých i složitých případů. Většinou pracuji s případy, kde klasická medicína neuspěla. Jednou mě oslovila maminka, která mi celá zoufalá volala, zda bych hned nevzala jejího syna, který má problém s malou stranou, kdekoli mimo domov. Chystal se kvůli tomu dokonce podat výpověď v práci.  Přestože obvykle trvám na tom, aby se dotyčný objednal sám, souhlasila jsem a její syn mě hned druhého dne navštívil. Jeho problém spočíval především v tenzi, kterou vnímal, jakmile šel navštívit toaletu mimo domov. Naučila jsem jej, jak si navodit stav alfa, aby se jeho tělo mohlo dostatečně uvolnit. Po týdnu mi napsal, že jeho problém je již minimální a v práci zůstává. Dalším případ, který mohu zmínit se týká ženy, která byla deset let doma a trápily ji úzkosti. Docházela k psychiatrovi, brala antidepresiva, ale nic se nezměnilo. Po třech setkáních se její stav změnil natolik, že se vrátila ke svému zaměstnání.

Jakým způsobem tedy dochází k uzdravení klienta? 

Možná to zní až příliš kontroverzně, ale někdy skutečně postačí jen naslouchat tomu co klient hovoří a nebagatelizovat vnímání jeho problému. Klienti, kteří docházejí se závislostními problémy obvykle nemají problém se svou závislostí, ale s tím, co tomuto stavu předcházelo. Proč by měl kuřák, který chce kouřit, skončit s kouřením jen proto, že z nějakého důvodu musí? To je opět stres pro tělo i mysl. A  kam jde naše pozornost, tam směřuje i naše energie, tudíž vyčerpáme energii na to, udržet se nejíst, nekouřit, nepít nebo žít spořádaně. Udržet své předsevzetí, cíl či sen je pak příliš  vyčerpávající, a pokud změna neproběhne na úrovni podvědomí, které jedná stereotypně, nakonec podvědomé programy nad vědomým rozhodnutím zvítězí.

I tak jistě není snadné toho dosáhnout …

Metody, s kterými pracuji využívají jak potenciál těla, tak i mysli a uvolňují negativní emoce, které blokují soulad mezi tělem a duší. Termín psychosomatika už ani v medicíně není neznámý pojem a já ve své praxi pracuji ještě i s energetickým systémem, který je nedílnou součástí celého komplexu.

Myslíš čakry?

Náš energetický systém má čtrnáct meridiánových drah, z nichž deset je čistě orgánových. Každý meridián má mnoho bodů, které se nazývají akupresurní body. Každý takovýto bod je malá čakra, což v sanskrtů znamená kolo. Touto čakrou proudí do těla životní síla, které se v Číně říká Čchi, v Indii Prána a v buddhistických zemích je nazývána Tao. Čakra je tedy jakýsi ventil, který když se zablokuje, tak naše tělo i mysl pracuje proti nám. V praxi to nazývám sebesabotáží. Jakmile se stane nepříjemná situace, kterou navnímáme našimi smysly do podvědomí, může dojít k zablokování některé z meridiánových drah. Představte si meridián jako drát, který se nalomil a energie tak nemůže volně proudit. To se samozřejmě pak odráží na celkovém chodu našeho bytí a můžeme se cítit nekomfortně, například může jít o nepříjemné a bezdůvodné fyzické tenze těla, opakované nepřiměřené úzkosti, fobie, panika, nespavost a podobně.

Jak bys popsala metodu KMT, kterou používáš? 

Během své praxe jsem postupně vytvářela metodu, která by byla pro klienta jednoduše uchopitelná, jelikož člověk je tvor lenivý a jakmile je něco složité, snadno dojde k selhání. A v
 jednoduchosti je přece krása. Metoda, která se vyvinula z poznatků z praxe dostala i své jméno, a sice Kvantová Molekulární Transformace. Každá buňka se skládá z atomů a ještě menších elementárních částic, které vyzařují energie. Seskupení atomů, čili molekul, tak vytváří svou vlastní energetickou značku. Metoda KMT tedy využívá vibraci každé buňky v těle. Za použití patřičných sugescí rozvibrujeme mysl i tělo a následně ve stavech alfa propouštíme pozitivní sugesce do podvědomí, kde je díky tomu možné měnit zajeté, nepotřebné a limitující programy.

Šlo by to vysvětlit nějak jednodušeji?

Zjednodušeně řečeno, neurony na základě životních zkušeností vytvářejí neuronovou síť, a pokaždé když se ocitneme v podobné situaci, která by mohla být pro nás bolestivá, nepříjemná či traumatizující, naše mysl i tělo se začne chovat stejně jako tehdy, když se daná událost stala. Například když máme hovořit před lidmi a měli jsme špatnou zkušenost, kdy se nám třeba vysmáli, začne se nám třást hlas nebo se můžeme potit. Jakmile změníme limitující program tím, že přestaneme tyto neuronové sítě podporovat, rozvážou svůj dlouhodobý vztah, který je upevňován opakovaným chováním, a mohou se vytvořit nové vazby a sítě, které jsou pro náš život efektivní.

To zní úžasně…

Jakkoli to zní složitě, samotná práce je složitá pouze v disciplinovanosti vůči sobě.
Metoda je jednoduchá a pro klienta se obvykle stává plnohodnotným nástrojem i společníkem k řešení každodenních problémů po celý život. Motivací pro mou práci je samozřejmě zpětná vazba mých klientů, ale také studentů. V roce 2016 jsem se rozhodla tyto metody vyučovat a na výcvik nastupují jak budoucí poradci, tak i studenti se zájmem o seberozvoj.

Jsi i máma, jakým způsobem vychováváš své děti? 

Mám dvě děti. Čtrnáctiletého syna a dvouletou dceru. Spousta mých klientů hovoří o tom, že výchovu svých dětí vedla stejně, a nikdo nechápe proč je každé dítě jiné. Já osobně s tímto názorem nemohu souhlasit, neboť každý člověk je individualita, a tudíž i vyžaduje zcela jiný přístup. A mít stejný přístup ke každému dítěti je zcela nemožné. Nepatřím mezi rodiče, kteří striktně dodržují pravidla, ale ani mezi ty, kteří vyznávají volnou výchovu. Striktní dodržování pravidel dětem bere jejich autenticitu a možnost se projevit. Volná výchova jim zase odpírá zodpovědnost vůči sobě, ostatním i světu. Vždy je nejlepší, jak se říká, zlatá střední cesta. Přespřílišná volnost i direktivita ve výchově dětí je vždy na škodu.

Takže jsi v podstatě normální matka...

Často v okolí nebo od klientek slýchávám, jak samy o sobě říkají: „Jsem normální matka“. Ale co to vlastně znamená? Vůbec nic. Každá matka je totiž odborník, neboť se snaží své ratolesti vychovávat jak nejlépe umí. A i občasné výkyvy, křik nebo hádky mají svou hodnotu pro budoucí život dítěte. Jaké by to asi bylo, kdyby vše bylo jen zalité sluncem? Asi takové, že dítě jednoho dne narazí na člověka jiného ražení a bude se z toho hroutit. Výchova našich dětí by se měla vařit jako hrstková polévka od všeho trochu. Existovat přijatelně pro společnost je občas vyčerpávající a nakonec jen existujeme bez vyššího Já.

A co tvůj životní styl a koníčky, máš čas i sama pro sebe? 

Můj životní styl se vyznačuje především spokojeností sama se sebou. Pro mnohé nejím zrovna zdravě, miluji maso a nepohrdnu ani bůčkem s hořčicí. Mým mottem je jíst spokojeně. Nač je držet diety či jíst zdravě, když jste z toho ve stresu, protože si nesmíte něco dát, jelikož je to proti pravidlům? Kdysi jsem mívala problémy s váhou a stále se hlídala, jedla zdravě, a pak zase nejedla skoro vůbec. Teď je moje váha stejná, a po každém dobrém jídle se pochválím, jak dobře jsem si pojedla.

Jak se staráš o svou duševní hygienu?

O svou duševní hygienu se musím starat samozřejmě i já. Každý den proto začínám lehkým jógovým cvičením a především okysličením svého organismu prodýcháním. Ve stresových chvílích využívám stejných technik jako se svými klienty. Miluji neustálé rozvíjení se, které mě vždy motivuje a nastartuje na cestu vpřed. Tím bráním tomu, abych upadla do stereotypu, který se časem stává frustrujícím. Miluji svou práci, která mě naplňuje, to je také důležité. Jakmile se vaše práce stane vašim koníčkem, tak už nikdy nebudete muset pracovat.

Mgr. et Bc. Barbora Korotková (*1980)

Vystudovala obor sociální pedagogika a prevence a resocializace na univerzitě v Ostravě
Absolvovala tyto kurzy:
Terapeut energetické psychologie & EFT 
Mentální léčba a intuitivní diagnóza - Silvova metoda
Hypnóza a autohypnóza u Libora Činky, specialisty v Systemické terapii a Ericksonovské hypnoterapii
Usui REIKI I. stupeň
Usui REIKI rozšířený I. stupeň
Energetický detox
Three in One Concepts / kineziologie
Krizová intervence 
Sociálně psychologické vzdělání
Etická výchova 

Od roku 2014 působí jako poradce, lektor a kouč
Věnuje se józe, autohypnóze, alternativní medicíně, rodině
Finančně se podílí na sbírkách pro léčbu závažných onemocnění, obzvláště svalové dystrofie 
Od roku 2017 vede rekvalifikační výcvik Terapeut Psycho-Energetické Transformace / Kouč akreditovaný MŠMT
 Hostuje jako přednášející na Jógových festivalech ostravského studia PRANAVA
Vede semináře, kurzy, publikuje články na svých webech




Co znamenají boty ve snu?

Zdálo se vám někdy o botách? Snažili jste si je obout, hledali ty správné, pomíchaly se vám různé páry bot nebo jste nějaké ztratili? Jak si takový sen vykládáte?

Symbolika bot je tradičně považována za ukotvení v realitě, ve hmotě, v něčem pevném a stabilním, třeba i v nějaké škatulce, životním stylu nebo vztahu. Boty jakožto párový předmět naší každodenní mohou představovat i partnerský vztah. Bosý člověk může být svým způsobem o něco ochuzen, být chudobnější, více nechráněný, avšak mnohem svobodnější a autentičtější. Je mít boty předsudek, přežitek či je považujete za nutnost? 

Foto: Taťána Kročková

Lenka K. mi poslala svůj sen o botách, čímž mě inspirovala k tomu, abych i já zalovila ve svém snovém deníku a přidala některé ze svých snů o botách, kterých ostatně vůbec nebylo málo. 

Sen Lenky: 

“Nedávno jsem měla jeden zajímavý sen. Začínal tak, že jsem byla se skupinou lidí a šli jsme si sednout do restaurace na náměstí v našem městě. Cítila jsem, že to nejsou mí velcí přátelé, ale moc jsem chtěla, aby se se mnou bavili a já zapadla do jejich společnosti. Podmínkou pro vstup do restaurace bylo, sundat si boty. Nebyl to až takový problém,  protože bylo krásné letní počasí a navíc po celém náměstí byly rozmístěné botníky, kam bylo možné boty uložit. Všichni jsme tedy dali boty do botníku a šli si sednout. Za nějakou dobu, když jsme odcházeli, si všichni vzali své boty a začali se obouvat. Jen já ty svoje nemohla najít. 

Chodila jsem okolo botníků a hledala. Byly tam boty všech barev a druhů, některé v páru a u některých třeba jen bota jedna. Vždy, když jsem regály prošla, a nic nenašla, šla jsem ke svým kamarádům, ať počkají. Tohle se opakovalo několikrát. Čím déle jsem boty nenacházela, tím více mě ignorovali. Zajímavé bylo i to, že ani jeden se nenabídl mi pomoci s hledáním. Prostě mě jen nechali pobíhat a koukali. 

Ke konci jsme i přemýšlela, že si tedy vezmu jakékoli boty a odejdu, ale nepřišlo mi to správné. No a tak se stalo, že společnost nakonec beze mě odešla, a já stále hledala. Jakmile ale byli ostatní pryč, došlo mi, že teď už vlastně hledat nemusím, protože pokud chci dojít domů, tak klidně můžu bosky. Stejně jsem tak prochodila polovinu léta. Neskutečně se mi ulevilo, že už se nemusím o něco snažit a stresovat se. Otočila jsem se na patě a vyrazila domů."

Výklad:

Lenčin sen se mi neskutečně líbí. Krásně ukazuje na to, jakým způsobem se snažíme zapadnout do nějaké společnosti či škatulky. Potřebujeme být přijímáni, akceptováni, zkrátka mít nějaké boty. Rozhodnutí jít bez bot a cítit se svobodně, přirozeně, autenticky vyžaduje velkou sílu a odvahu, avšak je to něco tak primárního - základní lidská potřeba BÝT SÁM SEBOU… 

Když někoho tlačí boty…

Vzpomínám si na podobný sen, kdy jsem potřebovala odejít a někdo na mě čekal. Z botníku jsem si narychlo vybírala rozházené boty všech možných tvarů, barev a velikostí. Páry většinou nestály vedle sebe, ale byly úplně pomíchané. Zkoušela jsem si různé boty, ale žádné mi neseděly. Bohužel jsem však tehdy odešla, dokonce tuším, s každou botou jinou, a ještě mě i tlačily… Tehdy mi přišlo nepředstavitelné odejít bez bot, a vlastně mě toto řešení ani ve snu nenapadlo…

Foto: Jana Vodičková

Předpověď rodinné krize se naplnila…

Na ukázku uvádím další své dva sny s botami z let dávno minulých. První z nich přesně předpověděl následující události mého života. Ponechala jsem jej v původním popisu proudu silných emocí, které vyvolával…

Zdálo se mi, že mě málem rozdupalo stádo krav, měla jsem z pekla štěstí, padala jsem ze skály a ztratila boty...bylo to v lese, byl to sráz, ze kterého jsem padala, schovala jsem se tam, to stádo bylo obrovské, byly splašené, byl to dobytek, krávy, lehla jsem si na břicho a doufala, že mě nerozdupou, klouzala jsem přitom z toho srázu dolů, ty boty mi spadly, ale pak jsem je našla a cítila se dobře, že nejsem bosá a že můžu jít dál, měla jsem pocit, že mám před sebou dalekou cestu, měla jsem štěstí, že ty krávy přes mě přeletěly, jakoby měly křídla, ani jedna z nich nepřistála na mých zádech, předtím se hodně chvěla země a lidé, co tam byli se mnou mě varovali, ať se rychle schovám, ale nebylo kam...  bylo to jako apokalypsa 

Druhý sen je lucidní… 

Jsem bosá a mám ujít dlouhou cestu i se svým synem. Přijde mi to tak moc těžké, nepředstavitelné.... Náhle si vzpomenu, že přece umím létat a letím i s ním, vezmu ho na sebe a letíme spolu. I když je to obtížné, jde to...