Tak trochu jiný prostor


“Naše sny se kupodivu skládají z věcí, které známe. Látka našich nejčiřejších snů je látka našich zážitků. Jako dítěti, jako nemluvněti se ti zdávalo, že padáš z velké výšky, zdávalo se ti, že létáš vzduchem, jako létá to, co patří vzduchu, sužovali tě lezoucí pavouci a mnohonožci, kteří žijí v bahně, slyšel jsi jiné hlasy, viděl jiné tváře, děsivě známé, a pozoroval jsi jiné východy a západy slunce; když na ně teď pohlížíš zpět, víš, že byly jiné, než jaké jsi kdy spatřil.” (Jack London - Tulák po hvězdách)

Foto: Pinterest.com

Většina filozofů se vždy snažila popsat vnější prostor, ve kterém se člověk pohybuje. Hmotu, jež tvoří všechny živé organismy. Od pralátky až po monády a substance. Velkým otazníkem však zůstává duše a veškeré niterné pochody, které člověka po celý jeho život obohacují či sužují. Snaha dokázat existenci Boha a nesmrtelnost duše boří filozofické ohradníky, za kterými se nachází zcela jiný prostor. Ano, na světě je místo i pro mystiku, magii a rozumem těžko vysvětlitelné jevy.

Lucidní snění a vytváření vlastní krajiny

Diskutovaným fenoménem byly odjakživa také sny, které vypovídají o neprobádaných oblastech lidského mozku a vnitřního individuálního prostoru. Právě v těchto končinách změněného stavu vědomí, dochází k mnoha zajímavým jevům, které se těší pozornosti vědců, lékařů, psychologů, filozofů či mystiků. Zatímco ve světě hmoty musí člověk vynaložit obrovskou námahu k tomu, aby si postavil vlastní dům z cihel holýma rukama při ztrátách času, víry, potu, krve a kdo ví čeho ještě, ve světě snů a fantazie mu stačí pouhá myšlenka k tomu, aby spatřil svůj “vysněný” dům v plné kráse. Ve snech totiž můžeme zažívat naprosto cokoliv.

Někteří lidé si dokáží svou snovou realitu řídit, a to pomocí uvědomělého snění v takvazných lucidních snech. Už se vám někdy stalo, že jste ve snu věděli, že spíte? Díky této maličkosti můžete proplouvat snovým prostorem a vytvářet si vlastní snovou realitu. Tento druh snění ale bývá spojen i s problémy, jak už to tak ostatně bývá. Těm ale mohou přicházet na kloub pouze snílci a cestovatelé v jiných prostorech a časech. Prvním problémem může být samotné přijetí skutečnosti, že se jedná o pouhý sen. Druhým jakási těžkopádnost a neohrabanost, kdy je obtížné se pohybovat, tvořit a objevovat zákoutí snového prostoru, což se ne vždy daří. Třetím pak spánková paralýza a obranné mechanismy, případně i nepříjemné snové zážitky, které nás mohou potkat.

Cestovatelé snovým prostorem

Své snové zkušenosti cítili potřebu zapsat i mnozí známí filozofové. Na rozdíl od psychologů, kteří zkoumají především subjektivní obsahy mysli, symboliku a význam snů pro snícího, se filozofové snaží o pochopení a popis principu snového procesu z hlediska epistemologie. První zmínky o snech můžeme najít už u Aristotela. Francouzský racionalista René Descartes se sny zabýval v hojné míře, například v Meditacích o první filozofii, švédský mystik Emanuel Swedenborg dokonce sepsal svůj snový deník pod názvem Snář. O Freudovi a Jungovi nemluvě, poněvadž jejich jména by mohla být krásným synonymem ke slovu “sen”. V době počínající psychoanalýzy je pochopitelný zájem o výklad snů, ale u Junga by se dalo říci, že je jeho přínos k tomuto tématu nejen psychologický, ale také filozofický.

Jakési základy lucidního snění položila angličanka Celia Greenová ve své knize The Lucid Dreams. Postupně sesbírala tisíce zkušeností osob s vědomými sny. Na její popud byly provedeny mnohé experimenty, které potvrdily, že k lucidnímu snění dochází v REM fázi spánku, a též může existovat vztah mezi snícím a bdělým člověkem, kteří se nacházejí v jedné místnosti. Lucidním sněním se například také zabývali markýz St. Denis žijící v 19. století nebo současný americký psycholog Steven LaBerge.

REM versus non REM

K lucidnímu snění dochází při takzvaném REM spánku, pro který je charakteristická ztráta svalového napětí u většiny svalů ovládaných vůlí, rychlé oční pohyby a větší intenzita činnosti mozku. Objevují se živé sny, v nichž se člověk aktivně pohybuje nebo létá, ale ve skutečnosti se fyzicky nemůže hýbat. Pokud se vypravíte někam na snový výlet, po návratu zjistíte, že ležíte v posteli ve stále stejné poloze.

Opačná fáze, která je rovněž důležitá pro příjemně strávenou noc vedoucí k dokonalému odpočinku, se označuje jako non REM spánek. Dochází při něm k útlumu mozkové činnosti a k uvolnění fyzického těla. Spánek je natolik hluboký, že je z něj obtížné člověka probudit. Právě v této fázi spánku je pohyb umožněn, a proto občas dochází k projevům náměsíčnictví či k nočním děsům, při nichž sebou člověk rozrušeně hází, křičí nebo zápasí s polštářem a po probuzení si nic nepamatuje. Obě spánkové fáze se v průběhu noci několikrát vystřídají. Zatímco u novorozenců tvoří každá z nich 50 % celkové doby spánku, s narůstajícím věkem REM fáze procentuálně ubývá.

Spánková paralýza otevírá neznámý prostor

Zajímavým jevem je spánková paralýza, která otevírá zcela nový prostor vnímání. Většinou bývá spojována s velkým děsem a každý, kdo ji zažil, se z ní snaží okamžitě probudit. Dochází k ní pod vlivem několika faktorů. Obvykle se vyskytuje ihned po usnutí, při změně hladiny vědomí či přechodu z jedné spánkové fáze do druhé. Projevuje se pocitem strnulosti těla a nemožností se pohnout, atakem panického strachu a potřebou se z tohoto snu probudit. Vnímání bývá zkreslené, objevují se smyslové halucinace, ale samozřejmě nelze jednoznačně prokázat, zda člověk skutečně “ty duchy” vidí nebo ne. Ze zkušeností vyplývá, že spánková paralýza často předchází lucidnímu snění nebo astrálnímu cestování a zážitkům mimo tělo, takzvanému jevu OBE (Out Body Experience).

Bylo zjištěno, že spánková paralýza se objevuje častěji u osob, které usínají na zádech, jsou pod vlivem alkoholu či návykových látek, anebo spí na neznámém místě, kde mohou být různé obtížně prokazatelné vnější rušivé vlivy, například geopatogenní nebo psychosomatické zóny související s teorií morfogenetických polí Dr. Ruperta Sheldrakea, který nehledá paměťová centra a vzpomínky uvnitř hlavy, ale ve vnějším prostoru. Podle něj mozek funguje pouze jako přijímací kanál.

Descartovy pochybnosti: Sním či bdím?

V roce 1959 vydal americký filozof Norman Malcolm knihu The Dreaming, v níž
reaguje na Descartovy meditace a zároveň odpovídá na otázku rakouského filozofa Ludwiga Wittgensteina, zda si snící po probuzení pouze myslí, že se mu konkrétní sen zdál a je tak vlastně vzpomínkou na něco těžko prokazatelného, anebo člověk sen během spánku skutečně prožil. Ačkoli si Descartes poznačil několik svých snů, které očividně ve spánku skutečně prožil, a zanechaly v něm po probuzení silný dojem, stále pochybuje a snaží se o racionální vysvětlení.

Vím, že všechny smysly, jde-li o to, co je tělu příjemné, naznačují daleko častěji pravdu než nepravdu, a téměř vždy mohu užívat většinu z nich k vyšetření jedné a téže věci a mohu také užívat paměť, která spojuje přítomné s předešlým, a chápavost, která už prohlédla všechny příčiny chybování. A tak se nemusím dále bát, zda není to, co mi denně ukazují smysly, nepravdivé, nýbrž je nevyhnutelné zavrhnout přemrštěné pochybnosti předchozích dní jako směšné. Zvláště onu nejvyšší pochybnost o snu, který jsem neodlišoval od bdění; nyní totiž pozoruji mezi obojím velký rozdíl v tom, že sny paměť nikdy nespojuje se všemi ostatními životními činnostmi, jako u toho, co se naskýtá bdícímu. Kdyby se přede mnou během bdění někdo zničehonic objevil a hned zase zmizel, jak se stává ve snech, totiž tak, že bych neviděl, ani odkud přišel, ani kam odešel, oprávněně bych soudil, že je to spíš vidina nebo fantazma, vybájené v mém mozku, než pravý člověk. Naskýtají-li se však věci, u nichž rozlišeně pozoruji, odkud, kde a kdy ke mně přicházejí, a jejich vnímání spojuji bez jakéhokoli přerušení s celým zbývajícím životem, jsem si zcela jist, že se naskýtají během bdění, nikoli ve snech. A pokud mi poté, co k jejich vyšetření povolám všechny smysly, paměť a chápavost, ani jedno z toho neohlásí nic, co by odporovalo ostatním, nemohu o jejich pravdivosti sebeméně pochybovat. Z toho, že Bůh neklame, totiž vyplývá, že se v tom vůbec nemýlím.

(Ukázka z díla Meditace o první filozofii)

Deník snů Emanuela Swedenborga

Mystik Swedenborg, ačkoli stejně jako Descartes racionalista, byl v druhé polovině svého života natolik zbožný, že i ve svém Snáři většinu svých snů vykládá s ohledem na Boží záměry. Tento spis je pozoruhodný tím, že připomíná jakýsi osobní a velmi intimní deník, ve kterém zaznamenává všechno, co se mu zdálo, a rovnou si své sny sám vykládá na základě porozumění ve vztahu k duchovnímu životu. Ve snáři se objevují i sexuální motivy - kdo by alespoň jednou za život neměl erotické sny, že? Ovšem málokdo se k nim dokáže přiznat, natožpak zbožný mystik, který s tím však rozhodně nemá problémy. V rozpacích byli spíše pozdější překladatelé a vykladači jeho díla, kteří jisté pasáže ponechávali v latinském jazyce.

Zjevil se mi můj minulý život a potom jsem se ubíral místy, kde se po všech stranách nacházely propasti, a otočil jsem se. Pak jsem dorazil do nádherného háje, všude překrásné fíkovníky, nádherně vzrostlé a uspořádané, a na jednom zjevně zůstaly uschlé fíky. Háj obklopovaly hroby, ne však na té straně, na které jsem se ocitl já. Chtěl jsem se dostat přes lávku, pokrytou vysokou vrstvou hlíny a trávou, ale bylo to nebezpečné, a proto jsem se toho neodvážil. Opodál jsem spatřil velký a krásný palác s křídly, chtěl jsem se tam ubytovat. Říkal jsem si, že tam vždy budu mít výhled na háj a hroby. V jednom postranním křídle v dáli bylo otevřené okno a já jsem si pomyslel, že tam bych chtěl mít komnatu. Znamená to, že v neděli se mám zdržovat v duchovnu, což značí ten nádherný háj. Palác je asi nástin mé práce, je otočený k háji, kam se hodlám dívat.

(Ukázka z díla Snář)

Při zamyšlení nad tímto snem vnímám háj jako duchovní oblast jeho života a uschlé fíky jako odumírající zbytky světských zájmů. Palác je sídlo nejvyššího božství, ke kterému Swedenborg směřuje. Otevřené okno jej láká k sobě. Cesta k Bohu je však vždy plná úskalí, lávka symbolizuje spojení obou světů, hroby pak uzavřené a ohraničené oblasti světských aspektů, které již pro Swedenborga nejsou důležité.

Tulák po hvězdách

Londonův Tulák po hvězdách vyšel poprvé rok před jeho smrtí - v roce 1915. Byl napsán podle skutečného příběhu nevinně odsouzeného vězně Eda Morella, který strávil pět let ve svěrací kazajce na samotce. Londonovi se podařilo obnovit proces a Morell byl v roce 1914 propuštěn na svobodu. V knize líčí nejen jeho niterné utrpení a útěky do světa snů, vizí a fantazie, ale i kritizuje americkou justici a odhaluje surové metody vězeňských správců. V tomto románu je úžasné sledovat, jaké netušené možnosti lidské duše se naskýtají ve chvílích, kdy je tělo znemožněn pohyb a skutečný život v realitě. V Londonově Tulákovi se objevují svědectví z lucidního snění, astrálního cestování i jakési vzpomínky na minulé životy. Předpokládejme, že pakliže by Londonovi bylo toto téma zcela cizí, těžko by o něm dokázal tak poutavě psát.

V prvé řadě ale z díla čiší obrovská touha po svobodě, která je ústředním motivem celého příběhu. A není snad právě svoboda přesně to, co lidé spoutaní v materiálním světě a hmotném těle hledají ve svých snech?

Odjakživa jsem věděl, že znám i jiné doby a jiná místa. Věděl jsem o jiných osobách, které žijí ve mně. A věř mi, stejně jsi na tom byl i ty, můj čtenáři. Začti se zpátky do svého dětství a pocit povědomí, o němž hovořím, se ti připomene jako zkušenost z dětských let. Tehdy ses ještě neustálil, nevykrystalizoval. Byl jsi tvárný, byl jsi duch v proměnlivém stavu, vědomí a osobnost v procesu utváření, ano, utváření a zapomínání.

Hodně jsi toho zapomněl, milý čtenáři, a přece si při četbě těchto řádků vzpomínáš na mlhavý sled minulých událostí z jiných dob a z jiných míst, kam jsi nahlížel dětskýma očima. Dnes si myslíš, že to byly sny. Kdyby to však byly jen sny, které se ti tehdy zdávaly, odkud by se byla vzala jejich podstata? Naše sny se kupodivu skládají z věcí, které známe. Látka našich nejčiřejších snů je látka našich zážitků. Jako dítěti, jako nemluvněti se ti zdávalo, že padáš z velké výšky, zdávalo se ti, že létáš vzduchem, jako létá to, co patří vzduchu, sužovali tě lezoucí pavouci a mnohonožci, kteří žijí v bahně, slyšel jsi jiné hlasy, viděl jiné tváře, děsivě známé, a pozoroval jsi jiné východy a západy slunce; když na ně teď pohlížíš zpět, víš, že byly jiné, než jaké jsi kdy spatřil.

Nu dobrá. To, co jsi v dětství občas letmo zahlédl, je z jiného světa, z jiného života, jsou to věci, které jsi v tomto vymezeném světě svého vymezeného života nikdy neviděl. Ale kde tedy? Jiné životy? Jiné světy? Možná, že až si přečteš všechno, co napíšu, dostane se ti odpovědi na zmatené otázky, které jsem ti předložil a které sis v duchu kladl ještě dřív, než ses dostal k četbě toho, co právě píšu.

Wordsworth to věděl. Nebyl jasnovidec ani prorok, byl to jen obyčejný člověk jako ty nebo kdokoli jiný. Co věděl on, víš i ty, a ví to každý. Ale on to vyslovil nejvýstižněji, ve sloce začínající slovy: "Ne v úplné nahotě, ne v naprostém zapomnění…"

Ach pravda, kolem nás novorozenců se stahují stíny vězení a příliš brzy zapomínáme. A přece jsme se jako novorozenci pamatovali na jiné doby a na jiná místa. My, bezmocná nemluvňata, chovaná v náručí nebo lezoucí po zemi po čtyřech, snili jsme své sny o létání vzduchem. Ano, a snášeli jsme útrapy a muka děsivých snů o mlhavých a příšerných věcech. My, novorozené děti bez zkušeností, jsme se zrodili se strachem, se vzpomínkou na strach - a vzpomínka znamená zkušenost.

Co se mne týká, věděl jsem, že jsem býval tulákem po hvězdách, věděl jsem to už v době, kdy jsem si začínal vytvářet svůj slovník, ve věku tak útlém, že jsem tehdy ještě vydával jen zvuky znamenající hlad a spánek. Ano, já, jehož rty ještě nikdy nezašeptaly slovo "král", jsem si vzpomínal, že jsem kdysi býval královským synem. A nadto jsem si pamatoval, že kdysi jsem byl otrokem a synem otroka a že jsem nosil na krku železný obojek.

A nejen to. Když mi byly tři a čtyři roky a pět let, nebyl jsem to ještě já. Byl jsem něčím, co se tvoří, byl jsem duch v proměnlivém stavu, který ještě nezchladl v pevný tvar v kadlubu určitého těla, času a místa. V tom období ve mně zápasilo všechno, čím jsem byl v deseti tisících životů předtím, a kalilo to můj proměnlivý stav svou snahou vtělit se do mne a stát se mnou.

Je to bláznivé, že? Můj čtenáři, který se mnou, jak doufám, poputuješ daleko v čase a prostoru, měj, prosím, na paměti, že jsem o těchto věcech mnoho přemýšlel, že za krvavých nocí a v potu temnot, trvajících léta, jsem byl sám s mnoha svými jinými já, a bral jsem je v potaz a pozoroval je! Prošel jsem pekly všech životů, abych ti přinesl zprávy, o které se se mnou podělíš, až se ti naskytne příležitost strávit v pohodlí hodinku nad mými tištěnými stránkami.

Tedy, abych se zase vrátil, říkám, že ve věku tří, čtyř a pěti let jsem ještě nebyl sám sebou. Byl jsem jen něčím, co se utváří, a nabýval jsem tvaru v kadlubu svého těla a uvnitř směsi, z níž jsem se skládal, zápasila všechna mocná, nezničitelná minulost, aby rozhodla o formě tohoto utváření. Hlas křičící do noci hrůzou ze známých věcí, které jsem já ovšem neznal a znát nemohl, nepatřil mně. Stejně tomu bylo s mým dětským hněvem, láskou a smíchem. V mém hlase se ozývaly jiné hlasy, hlasy mužů a žen z dávných dob, všechny stínové zástupy předků. A když jsem ve zlosti cenil zuby, byl to odraz vyceněných zubů zvířat starších než hory a v hlasovém šílenství mé dětské hysterie se vší její rudou zlobou se ozýval bezcitný, tupý řev zvířat z dob před Adamem, po geologickém zformování světa.

A tím je tajemství odhaleno. Rudá zloba! Ta mne v tomto mém současném životě zničila. Pro ni budu za pár krátkých týdnů vyveden z této cely na vyvýšené místo s propadlištěm, nahoře opatřené dobře napjatým provazem, a tam mne pověsí za krk a nechají mne viset, dokud nebudu mrtev. Rudá zloba mne vždycky ničila v každém z mých životů, rudá zloba je totiž mé neblahé osudové dědictví z dob slizkých věcí, z dob před rozvojem světa.

Je načase, abych se představil. Nejsem blázen ani šílenec. Chci, abyste to věděli a abyste proto věřili tomu, co vám povím. Jsem Darrell Standing. Několik málo z vás, kteří to čtete, mne pozná okamžitě. Dovolte mi však, abych o sobě podal vysvětlení většině, které jsem cizí. Před osmi lety jsem byl profesorem agronomie na zemědělské fakultě Kalifornské univerzity. Před osmi lety otřásla ospalým univerzitním městečkem...

(Ukázka z knihy Tulák po hvězdách)

Literatura:

Descartes, R. Meditace o první filosofii. Praha: OIKOYMENH 2001, s. 61
Swedenborg, E. Snář. Praha: dybbuk 2014, s. 98
London, J. Tulák po hvězdách. Praha: Svoboda 1984.
Green, C., Lucid Dreams, London: Hamish Hamilton, 1968.


                                                                                                            

Komentáře

Oblíbené příspěvky