Proč se tolika lidem zdá o 2. světové válce?

Už se vám někdy ve snu zdálo, že jste prožívali hrůzy 2. světové války nebo jste měli na sobě podivné historické oblečení? Jak vysvětlit zasazení snového děje do doby dávno minulé? Jedná se snad o minulý život nebo za to může kolektivní nevědomí či genetická paměť? Proč se tolika lidem zdá o válce?

Spousta otázek, ale žádné odpovědi. Pokud patříte mezi ty šťastné, kteří aktivně sní, zabývají se svými sny a především si je pamatují, možná máte zkušenosti se sny odehrávajícími se v různých historických dobách. Většinou se jedná o výjev nějaké traumatické události, která je spojena se silnými emocemi. Nezřídka se takové sny opakují. Vysvětlení těchto zážitků může být různé. Důležité však je, umět rozpoznat, co nám sen sděluje a jak mu můžeme porozumět.

Setkala jsem se s Himmlerem

Sedmadvacetiletá žena z Krnova, říkejme jí třeba Veronika, má spoustu snových zážitků z 2. světové války: “Okolo létala letadla a shazovala bomby. Jen jsme poslouchali ten zvuk, jak bomba letí dolů, a s hrůzou čekali, kam nakonec dopadne. Snažila jsem se poslouchat pečlivě, abych mohla rychle utéct na druhou stranu. Uvědomovala jsem si, že můžu během pár vteřin umřít, aniž se mohu bránit. Byl to hodně nepříjemný pocit.” Veroničiny sny se v různých variacích opakují. Často se setkává se smrtí, anebo v nich sama umírá. Mohlo by být jejich příčinou třeba to, že její rodina zažila v roce 1944 bombardování města? “Moje babička se narodila během bombardování města, ve kterém naše rodina tehdy žila. Poté prarodiče hledali nové bydliště, protože z té ulice už vůbec nic nezůstalo. Museli tehdy zažít zcela spoustu strachu, když padaly bomby a báli se o svůj život, “ vysvětluje Veronika.

V jiném snu popisuje: “Byla druhá světová válka. Já byla Maďarka a společně s nějakým klukem jsme se snažili utéct z jedné budovy. Mám pocit, že on byl cikán. Ani nevím, jestli jsme k sobě měli nějak blízko. Mohlo mi být tak šestnáct až osmnáct let. Náš útěk skončil stejně rychle, jako začal. Chtěli jsme se schovat v lese. On běžel napřed, já zůstala trochu vzadu. Najednou se objevili tři vojáci, kteří ten les obklíčili a jeho zastřelili. Já jsem jen tak pobíhala kolem, a samozřejmě mě chytili. Odvedli mě k Heinrichu Himmlerovi. Vzal si mě bokem, snad na nějaký altán. Seděli jsme tam ještě s někým. Nevím, jestli to byl muž nebo žena.

Himmler mi položil otázku, co si myslím o životě. Já mu odpověděla, že si myslím, že smrtí život nekončí. Že tělo je jen schránka a naše duše půjde dál. Myslím si, že s tímto názorem sympatizoval. Zeptal se mě, jestli se bojím smrti. Já řekla, že ne, ale na vteřinu jsem uvnitř sebe zaváhala. Mluvila jsem celkem klidně, příjemně. Po tom, co jsem odpověděla, odvrátil zrak. Byl rozrušený. Snad jako by se k něčemu přemáhal. Rozmýšlel, potil se, pak zrak vrátil zpět, a v ten okamžik mě střelil do hlavy.

Chalk Dust on Toned Bodies Photographs by Anton Surkov (Pinterest.com)

Řekla jsem mámě, že mě zastřelil Himmler, ale nevěřila mi… 

Já nic necítila. Vůbec žádnou bolest. Jen uvolnění. Ještě nějakou chvíli jsem měla před sebou jeho poslední pohled. Plynula jsem. A najednou jsem se ocitla v těle dvouleté holčičky v šatech. Uvědomila jsem si, co se mi stalo, a že jsem to byla já, moje duše. Rychle jsem to chtěla někomu říct. Běžela jsem za mámou, mojí nynější mámou, do obýváku našeho domu. Ona byla rozrušená, něco se asi stalo, neměla na mě čas. Já na ni vyhrkla, že jsem byla za druhé světové války Maďarka, a že mě zastřelil Himmler, když jsem se pokoušela utéct s jedním klukem. Vůbec na to nebrala ohled, ani ji nenapadlo, odkud bych znala Himmlera....”

Může jít skutečně o Veroničin minulý život? Byl by krutý Himmler sám schopen zastřelit mladou dívku, když o něm bylo známo, že se mu protivil pohled na krev a popravy za něj vykonávali druzí? Ovšem jeho zájem o posmrtný život a okultismus snová Veroničina realita nijak nezpochybňuje. Veroniku také často bez zjistitelných příčin bolí hlava. Co když ale sen pouze zobrazuje nezájem Veroničiny matky o to, že se její dceři něco vážného a důležitého stalo? Symboliky a asociací by bylo k dispozici jistě mnoho. A co se týká válečných hrůz, ty přece byly dlouho v povědomí tolika lidí, že by nebylo vůbec divu, kdyby se ještě následujícím generacím o nich nezdálo.

Mám strach o svoje děti

Také knihovnice Dana prožívá v mnoha svých snech válečné hrůzy. Její opakující sny se týkají transportu, ve kterém je odvážena spolu se svými dětmi. Ženu pronásledují silné výčitky a pocity viny. “ V posledním snu jsem se nacházela ve válkou zničeném městě, které jsem znala, a kde jsem žila. Probudil mě výstřel, ale když jsem znovu usnula, děj pokračoval a byli tam se mnou také mí rodiče. Na denním pořádku byly tanky, střelba a pouliční boje. Naštěstí se nám nic nestalo. V další části snu byly moje děti. Já jsem nebyla dojmu, že tu hrůzu, kterou jsme neustále zažívali, vyřeším přihlášením do transportu. Byla jsem přesvědčená, že bude skvělé vzít i děti, a měla jsem z toho velkou radost, protože jsem věřila, že je to pro nás šance.

Společně jsme balili kufr, pak jsem vzala každé dítě za ruku a šli jsme na  nádraží. Když jsme dojeli na místo, ochromila mě čirá hrůza ... Prožívala jsem hrozné pocity strachu, hrůzy a výčitek, že jsem to těm dětem způsobila. Věděla jsem, že je nemůžu zachránit, ale pořád jsem chtěla ... Po probuzení jsem velice plakala a nemohla se z toho vzpamatovat…”

Little Girl & Railway driver Steam Train vintage by ImpalaPrints (Pinterest.com)

Zastřelil mě voják

Účetní Jana má také svůj zážitek z druhé světové války: “ Kdysi se mi zdál sen z jakési války. Nevím z jaké doby, ani lokality. Připadalo mi to ale jako druhá světová. Byla jsem mladá žena, spíše dívka, oblečená jako holka z vesnice do dlouhé obyčejné sukně. Spolu s dalšími lidmi jsem cestovala vlakem. Najednou vlak zastavili vojáci a začali jím procházet. Zřejmě někoho hledali. Začali popravovat cestující, jednoho za druhým. Spolu se svými společníky jsem se pokusila utéct. Najednou stál voják přímo proti mě, namířil zbraní a vystřelil. Fyzicky jsem ucítila průstřel, bolest, šok. Čas se zpomalil a já padala k zemi. Pak jsem se pomalu vznášela směrem vzhůru a dívala se na celou scénu z výšky.”

Měla jsem na sobě podivný čepec

Čtyřicetiletá Zuzana popisuje svůj sen ze zcela jiné doby. Zajímavé je, že příběh v určitých chvílích sledovala z pozice pozorovatele a mohla vědomě hodnotit to, co viděla. Zřejmě se jednalo o lucidní, tak zvaný vědomý sen, ve kterém si snící uvědomuje, že spí nebo se nachází v jiné realitě. “Ocitla jsem se na nějaké lesní pěšině. Bylo to v úplně jiné době. Byla jsem žena, v sukních, a myslím, že bosá. Na hlavě jsem měla jakýsi podivný čepec. Ta žena, o které jsem věděla, že jsem to já, byla hezká. Měla světle plavé vlasy, a byla asi tak středního věku. Vypadala tedy trochu jinak než vypadám ve skutečnosti já. Zaujalo mě však, jak se chovala.

Přišlo mi, že je příliš chladná, lhostejná a jedná jen na základě rozumu. Jakoby skrývala své skutečné pocity, anebo v ní už ani žádné nezbyly. Byla citově vyhaslá, prázdná. Později mi došlo, že přesně tak se chovám i já ve skutečnosti. Po boku nějakého muže se vydala do města. Byly tam takové uličky, možná hostinec a chodba, z níž vedly schody směrem dolů. Tam se setkala s nějakým mužem a ženou, která držela v náručí dítě. Byla to holčička, měla dlouhé vlnité hnědé vlásky a tmavé oči. Byla do něčeho zabalená, zřejmě do světlé pokrývky.

Myslím, že byl zrovna večer a já jsem si šla v těle té ženy, kterou jsem byla, vyzvednout svou dcerku. Vím, že to nebyla moje současná dcera. A vůbec nevím, kdo byli ti lidé. Ten muž se na mě divně díval, jakoby něco věděl a já to vlastně věděla taky. Zřejmě o něco šlo, ale nevím, o co. Byla jsem ve snu jen pozorovatel. Ta žena, o které jsem věděla, že jsem to já, konečně projevila nějaké emoce. Naplno prožívala silnou mateřskou lásku, která se nedá ani vyjádřit slovy. Vzala si dítě do náruče a velmi odhodlaně a vyrovnaně řekla: “We go home…” Slyšela jsem jasně její hlas, který vůbec neznám, ale přesto mi byl tak blízký.

V tu chvíli jsem věděla, že si toho v životě opravdu hodně vytrpěla, pochopila jsem její chování a obdivovala její rozhodnost a sílu. Překvapilo mě však, že větu pronesla anglicky. Měla jsem v tom snu dojem, že by se mohlo jednat o zemi jako je Nizozemí nebo Německo. Po probuzení jsem velmi dlouho plakala. A můžu říct jediné, ať už to byl můj minulý život nebo ne, vše mi dávalo jasný smysl. Vím, že ta žena jsem byla já.”

Honore Daumier - Mother with Child [1865] (Pinterest.com)

Chtěla jsem skočit ze střechy

Třiadvacetiletá studentka Lada má panickou hrůzu z nevěry. Sama se s ní však vůbec nesetkala, dokonce ji nezažila ani u svých rodičů. Její snový příběh vypadá takto: “Zdálo se mí, že jsem bydlela ve viktoriánské Anglii. Měla jsem na sobě korzet a šaty typické pro tuto dobu. Žila jsem v krásném domě. A pak se provalilo, že mě manžel podvádí. Vylezla jsem na střechu toho sídla, v těch šílených šatech, vůbec nevím, jak se to povedlo, a chtěla jsem skočit dolů. Ale jak to dopadlo nevím... probudila jsem se. Mám ráda viktoriánské stavby, anglický venkov a korzety. Ale nikdy jsem v Anglii nebyla. Co se týká nevěry, mám strach, že jestli si někdy někoho vezmu, bude mě podvádět. Statistiky o nevěře jsou dost neúprosné…” Odkud pramení Ladina obava z nevěry, co myslíte?

Proč si naše podvědomí vymýšlí příběhy?

Existuje pro tyto sny nějaké vysvětlení? Jsou to pouhé asociace? Příběhy našeho podvědomí, které nám ukazují realitu, kterou prožíváme ve skutečnosti? Nebo jsou to snad traumata našich předků, která zůstávají uložena v naší buněčné paměti? Jako další vysvětlení se nabízí prožití příběhu v jiném prostoru a jiném čase, tedy tak zvaného minulého života. Ale je tento příběh opravdu náš nebo jsme si ho “odněkud” jenom vypůjčili?

Děkuji všem respondentům za jejich snové zkušenosti a také časopisu Záhady života, ve kterém můj článek vyšel pod názvem Minulé životy ve snech - http://www.zahadyzivota.cz/

S dovolením však přidávám do sbírky ještě jeden, velice silný snový příběh. Děkuji Lence Kališové, která svůj sen sepsala:

"Koukám do zbraně německého vojáka. Zborcena potem a slzami, koukám do jeho očí plných nenávisti. Nenávidí mě, protože jsem stejná jako on. Protože jsem taky Němka, ale dovolila jsem si být i Židovka. Zradila jsem rasu a německou krev. 
Čím asi byl ten kluk, který na mě teď míří? Snad jenom prosťáček, kterému dali do rukou zbraň a ukázali mu nepřítele. Získal tím jeho život nový smysl? Nevím.
Můj život už ovšem dávno smysl ztratil. A nejenom smysl, ztratil i hodnotu a význam. Jsem jen anonymní číslo, na jméno jsem ztratila nárok. Pokud umřu, nebudu mít hrob s květinami. Možná nebudu ani pohřbena. Říká se, že před smrtí vám hlavou proletí celý život. Já vnímám jen poslední minuty. 
S naší skupinou jsme pracovali mimo koncentrační tábor v blízkém lesíku. Hlídá mě jedna žen z tábora, snad Češka nebo Polka, nevím. Za to, že spolupracuje s nacisty, má větší a lepší porce jídla. Možná doufá, že takhle unikne plynu. Práce pro dnešní den končí a vracíme se zpět k táboru. Jdu odevzdaně za nimi. Na útěk už nemám vůli. Všimnu si, že v trávě něco leží, a když se podívám blíže, uvidím, že je to dřevěná  krabice s německými nápisy. Zastavím se a úplně ochromena koukám na krabici. Je na ní vybledlý červený nápis "Vinařství Grübber" , je to vinařství mého strýce! Poněmčil si jméno, aby mu lépe šly obchody a můj otec mu to dlouho nemohl odpustit. Říkal, že stydět se za to, že je Žid je urážka Boha. Nejdříve nechápu, kde se tam krabice vzala, ale pak na mě dolehnou plnou silou veškeré zadržované emoce.
Sesunu se na zem při uvědomění toho,ze vše, co jsem měla a co pro mě bylo důležité, je ztraceno navždy. Že všichni mí milovaní jsou nejspíše mrtví, že mi po nich nezbude nic,než vzpomínka, která časem vybledne až zanikne docela. Žena, která je mou stráží, se na mě udiveně dívá. Míří na mě zbraní a naznačuje mi, ať se zvednu. Křičí na mě svým jazykem a já se jí německy pokouším vysvětlit, co pro mě znamená ten kus dřeva. Že je to snad jediná vzpomínka, kterou mám na to, že jsem někdy byla člověkem. 

Všiml si nás voják a teď šel zpátky k nám. Žena si  uvědomila, že nebudu schopná vstát a s výrazem hrůzy se obrátila k vojákovi. Ten na ni něco křičel a ona jen ochromena zírala před sebe. Z ničeho nic obrátila zbraň proti sobě, dala si ji do úst a naposledy se na mě podívala. V jejich  očích byl nezvyklý klid.  Potom vystřelila a padla k zemi. V naprostém šoku jsem sledovala, jak voják došel až k ní a kopnutím nohy ji obrátil. S výrazem zhnusení v obličeji, ji střelil ještě jednou do hlavy. Jakoby se chtěl ujistit, že už nevstane. Pak došel ke mně, namířil na mě zbraň a já si uvědomila, že teď už je konec. Ještě naposledy jsem se podívala do slunce a zaposlouchala se do šumění stromů kolem mě. Těch tichých svědků lidského  neštěstí..."


Sabine Weiss (Pinterest.com)





Komentáře

Oblíbené příspěvky