středa 21. listopadu 2018

Útěky z prostoru

Co je to vlastně prostor? Ohraničené území, na kterém vítězíme či prohráváme své každodenní bitvy, dokonale popsaný geometrický tvar, bezbřehé koryto rozlévajících se mikrovesmírů, které si dominují v našich hlavách a přetékají až někam do nekonečna, psyché uzavřená v mechanickém stroji, záblesky fotonů tančících v nekonečné souhře při Rachmaninově symfonii…


Foto: Pinterest.com

Ačkoli je v našem fyzickém Bytí možné popsat a prokázat prostor daleko lépe než Boha, je nesporné, že každý z nás potřebuje jinou velikost a ocení odlišné vlastnosti zvoleného prostoru. Neméně důležitým pojmem se stávají hranice. Právě ty určují existenci prostoru, který můžeme z hlediska estetiky vnímat a preferovat odlišně na základě našich smyslů, rozumu i fyzických možností. Za prostor můžeme považovat dům, zahradu, město, hřbitov, vlastní tělo, myšlenku, makrokosmos, mikrokosmos i vzduchoprázdno. S prostorem pracují matematikové a fyzikové, umělci - hudebníci, tanečníci, malíři, básníci a spisovatelé, filozofové, psychologové i teologové.

Tři porce klaustrofobie

Takovým prostorem může být i stísněná kabinka výtahu nebo třeba vlak. Jsou prostory, které nevyhledáváme. Nemocniční prostředí, blázince, věznice. Necítíme se v nich dobře. Chceme z nich utíkat. Narůstající panika v menším uzavřeném prostoru je zcela typická pro ty, kteří potřebují hodně životního prostoru, osobní svobody i možnosti volně se nadechnout. Možná omluva pro nelichotivou psychiatrickou diagnózu: klaustrofobie.

Nastupujeme do výtahu. Jsme v budově s nápisem Český rozhlas Ostrava. Očima volám o pomoc nádherné dřevěné schodiště, které vydává příjemně vrzající zvuky. Dveře výtahu se zavírají. Stáčím hlas do vyšších pozic zdánlivé ženské slabosti: “Já mám klaustrofobii,” vymýšlím si. Kolegu s rozvážnýma očima to zaujme. “Hm...tak to by mě potom zajímalo, jak se cítíš v té naší třídě?” zeptá se mě. Cože? V naší třídě? Zapínám mozkové funkce a odpovídám výmluvně: “No já si přece vždycky sedám hned ke dveřím. A otevírám okna!” vyhrknu. Mezitím vystupujeme. Nerada jezdím výtahem, protože je to prostor, ze kterého se nedá snadno uniknout.

Míříme ke speciální odhlučněné místnosti, ve které se chystáme strávit dobrou hodinku a půl. Zvuk se v tomto malém prostoru chová zcela jinak. Nešíří se nikam dál, dobře izolované stěny jej pohlcují. Když tlesknete, neslyšíte ozvěnu. Po chvíli mě bolí hlava. Riziko útoku zákeřné klaustrofobie je zde velmi vysoké. Uvědomím si, že skutečně nemám ráda překvapení, a že časoprostorové synchronicity do sebe zapadají jako puzzle rychleji než se stačím podruhé nadechnout. Únik z této místnosti je možný. Vždycky totiž existují nějaké dveře, ke kterým musíte mít klíč. Vědět, jak je otevřít. Tam za nimi je světlo. Vždy...

Opustit dobrou společnost se však člověku chce stále méně. Přivykne novému prostředí a zjistí, že pokud zabaví mozek, pobyt v jakémkoli zdánlivě nevyhovujícím nebo méně komfortním prostoru se dá zvládnout. Bylo to úžasné, děkujeme pane doktore Šilere.

Skok do neznáma

Zdá se to být příjemně strávený den. Obě porce klaustrofobie zvládám skvěle. To ale ještě netuším, že přijde ta třetí. A jak už to bývá, ta nejtěžší…

Stojím na nádraží a čekám na příjezd vlaku. Kamarádka mi odřekla kino, protože je nemocná, a přednášky mi skončily dříve. Oželela jsem hranolky (v batohu mám přece RAW tyčinku a zbytek pokrájených jablíček se skořicí) a pokusila se stihnout dřívější spoj. Doma je přece vždycky dost práce. Potkávám známou ženu. “Dobrý den, vy takhle cestujete sama vlakem s kočárkem? To máte odvahu! Doufám, že vám alespoň pokaždé někdo pomůže,” navazuji hovor. Žena má svůj doprovod, zřejmě maminku. Dozvídám se však odpověď, která mě nepotěší. Pomoc maminkám s kočárky zřejmě není samozřejmostí a nemá ji v popisu práce ani řidič tramvaje. Obě ženy se vzdalují a zakrátko přijíždí vlak. Nastupuji do posledního vagónu.

O dvě stanice dál všichni ucítíme trhnutí a vlak zůstává tiše stát. Po chvíli přichází sympatický mladý průvodčí a oznamuje: “Máme tu skokana. Počítejte s tím, že budeme mít asi dvě až tři hodiny zpoždění. Zůstaňte prosím na svých místech, v okolí je nepřístupný terén, nemůžete opustit vlak.” Všichni tak zůstáváme uvězněni v prostoru. V první chvíli pomyslím na tu mladou maminku s malým dítětem.

Deklarace sobectví

Necítím žádnou paniku. Vnímám potřebu být tu, sledovat situaci, vzít si poučení. Napadá mě chodit uličkami a vyptávat se druhých, jak se cítí. Ze svého místa všemi smysly sleduji ostatní. Vidím, slyším a dokonce i čichám - z chodbičky se stává kuřárna. Dva zběhové na vlastní zodpovědnost opouštějí vlak. Lidé jsou podráždění, smlouvají s průvodčím, vymýšlejí řešení. Prohlížejí mapy, kudy se potmě, ve sněhu a mrazu, v zalesněném srázu dostanou do civilizace. Skupinka odvážlivců se vydává na průzkum, ale po čase se vrací zpět. Není úniku.

“Já se moc omlouvám. Zajistil bych vám náhradní dopravu, ale já odsud nemůžu dostat sto lidí. Tady není žádná příjezdová cesta, abychom sem mohli poslat autobus. Musíme počkat na policii, hasiče a kriminálku. Snad nás brzy pustí,” vysvětluje průvodčí a přináší starší paní, které se udělalo špatně, láhev s vodou.

V prostoru za posledním vagónem, ve kterém sedím, leží mrtvá žena. Neskočila do prázdna, ale do vlaku plného lidí, kteří jí to nyní zazlívají. Nikdo necítí lítost. Ta přijde až doma. Až někteří nebudou moci klidně spát. Teď fungují obranné mechanismy a oni se zlobí.
Studentky na vedlejších sedadlech se smějí a nahlas vykřikují, že ten sebevrah by měl skočit zase zpátky, ať se můžeme konečně rozjet. Potřebují se učit, ráno mají zkoušku.

Vidím spoustu lidí telefonovat. Vnímám jejich rozbouřené emoce. Mladík sedící naproti mě vypadá jako by se měl každou chvíli rozplakat. Bouří se ve mně mateřské pudy. Možná bych ho měla obejmout. Nebo mu navrhnout, aby si se mnou zahrál piškvorky. Držím v ruce modrou gelovku a čtverečkovaný sešit, do kterého si píšu poznámky ke své bakalářské práci. A přemýšlím…

Třeba nad tím, že přibližně touhle dobou, možná jen o den dříve, jsem měla sedět v letadle mířícím do Anglie. Pozvání jsem odmítla kvůli strachu z prostoru letadla, ze kterého bych nemohla jen tak snadno utéct. Ten osud zkrátka ví, proč nám tyto situace staví do cesty…

Já vlastně nevím, kdo je více sobecký. Zda všichni tito lidé, kteří se ocitli v prostoru, ze kterého nemohou odejít a nedostanou se včas do práce a ke svým rodinám. Nebo snad ona zbaběle odvážná žena, které se svým únikem z nevyhovujícího prostoru podařilo zastavit dopravu na dvě hodinu a pozměnit tak osudy přibližně stovky cestujících?

Místa odkud není návratu

Po čase lidé přestávají nadávat, přivykají nové situaci a snaží se nějak zabavit. Studentské povykování utichá a dívky se spořádaně učí, zkoušejí jedna druhou a nahlas si přeříkávají látku. Sleduji, jak se ženy sdružují a povídají si. Je tu klid.

“Mám pro vás dobrou zprávu. Už brzy pojedeme,” přichází průvodčí s oznámením. Ve chvíli, kdy se vlak skutečně rozjíždí, vedlejší vagón propuká v jásot a nahlas se rozezpívá: “Jede, jede mašinka, kouří se jí z komínka…” Všímám si neuvěřitelného štěstí a pocitu úlevy v očích ženy, která vystupuje hned na další zastávce. Konečně domů.

Doma jsme tam, kde se cítíme dobře. Je to náš prostor. Jsou prostory, ze kterých nemůžeme utéct hned, možná až po čase. Jsou prostory, z nichž se ještě můžeme vrátit. Klidně třeba dveřmi nebo oknem...Ale pak existují prostory, ze kterých se už nikdy vrátit nemůžeme. Ta žena na mrazivé zemi, tam kdesi v místě za posledním vagónem, to ví…

Žádné komentáře :

Okomentovat