O hranicích, rudých rtěnkách a vyzývavých obrysech...

Můj nedávný sen mě přinutil zamyslet se nad tím, zda si dokážu jasně a srozumitelně nastavit hranice, za které nikdo nesmí. Jestli umím být asertivní, zásadová a zvládnu si ohraničit svůj intimní prostor. A také jestli respektuji hranice druhých… 

Ve snu jsem si obtahovala rty rtěnkou, ale přetáhla jsem, rozpíjely se mi obrysy. Barva byla krásná, byla jsem z ní nadšená. Měla jsem pocit, že se konečně vracím k barvě, kterou jsem kdysi nosila, a která mi sluší. Cítila jsem se velmi dobře, až na ty neposlušné kontury. Vzala jsem o něco světlejší tužku a začala vytvářet hranice, ohraničovat přetažená místa, dávat to do pořádku. 

Uvědomila jsem si, že je potřeba nastavit si jasné hranice v konkrétním vztahu založeném výhradně na komunikaci, neboť jsem nabyla dojmu, že se v té komunikaci otevírám příliš a dostala jsem z toho strach. Obrysy doposud nebyly jasně vyznačené a ačkoliv mi byl tento kontakt velice příjemný (červená barva rtěnky, která mi "sedí"), vyvstala obava z toho, že to neukočíruji a pustím si toho člověka dál než bych vlastně chtěla. Přitom jasné nastavení hranic na začátku každého kontaktu s druhými je naprostý základ. 

Obecně mám skutečně problémy s hranicemi. Jsem hodně otevřená a vstřícná vůči druhým v tom, že si ze mne berou všechno, co potřebují, mnohdy dělám hodně pro druhé, neumím říkat ne. I tohle je potřeba se naučit. Dalším impulsem k zamyšlení může být má příliš otevřená komunikace s lidmi, mé neuvědomělé překračování jejich hranic. I nevyžádanými radami či analýzami se narušují hranice druhých. A někdy opravdu stačí být jen pozorovatelem, nezasahovat, nekomentovat, neudílet rady, nevyptávat se. Zažila jsem například situaci, kdy mi nešetrný vstup do mé osobní zóny ze strany cizího člověka nastavil zrcadlo a připomněl situace, kdy jsem to neuvědoměle udělala já. 

Tento můj sen je tedy o kontrole hranic, a rovněž bych řekla, že tam byla i prvotní myšlenka, jak to bude navenek vypadat, s rozpitou rtěnkou nebudu chodit, neboť je to neestetické. Možná je tam i snaha mít obecně přijatelnou škatulku a nevybočovat, snad strach z toho mít něco jinak… Jenže každý člověk má své hranice jinde… a to zásadní je, že hranice jednoho člověka končí tam, kde začíná hranice toho druhého… A v tu chvíli není potřeba řešit to, jak to navenek vypadá, zda to odpovídá nějakým škatulkám a normám, zda je to známka strachu ze ztráty kontroly a neochoty popustit uzdu….Jde jen o ten respekt, že já to mám zrovna takhle a mám na to právo to tahle mít… 

O nějakou dobu později skutečná rudá rtěnka skončila na mých rtech a donutila mě k malému zamyšlení… 

Příběhy otisků červených rtěnek mohou být různé. Radostné polibky na tvářích dítěte, smutné a osamělé zbytky ulpívající na skleničkách od vína, chlípné ozdoby povadlých penisů, rozmazané šmouhy zmáčených papírových kapesníků, podpisy milostných psaníček, pachuť na jazyku cizích úst, netknuté výzvy odvážných fotografií či chladná krása nepřístupných královen. Spoustu let jsem rtěnku neměla na svých ústech. Až do mého nedávného snu, ve kterém jsem si otírala její obrysy ve snaze ohraničit něco, co se na můj vkus roztékalo příliš, jako kdyby se voda chtěla vylít z břehů. Před časem se mě jedna kamarádka zeptala, proč vlastně nenosím rtěnku? Řekla mi, že žena, která se nedotýká svých rtů, nehýčká je, nekonejší, nelíbá, nehraje si s nimi, nezdobí je, má vlastně pevně zavřené dveře, za kterými se nachází intimita. Dnes večer jsem si na impulz jiné ženy dodala odvahu a vyzkoušela si novou rudou rtěnku, která mi nepoužitá už pár týdnů leží v přihrádce tašky. Stále ji nosím s sebou. Vím, že existuje. Je. Ale prozatím ne na mých rtech... až dnes.... a možná i zítra, a spoustu dalších dnů.... Možná...


Foto: Taťána Kročková

Komentáře

Oblíbené příspěvky