Na světě je ještě dobře...

Na světě je ještě dobře, když existují lidé, kteří se umí smát. Dělat si ze všeho legraci a hrát si jako malé děti. Být k sobě upřímní, laskaví a otevření. Chovat se přirozeně a spontánně, nevnímat rozdíly mezi sebou navzájem, za nic se neschovávat, nevyčítat, neutápět se v sebelítosti, nenadávat na současný režim, špatný zdravotní stav nebo na počasí.

 Těch, kteří to dokážou je zatraceně málo. Právě tahle dětská spontánnost a bláznivá smířenost s jakoukoli situací je dána nejen lidskou povahou, ale i věkem. Domnívám se, že když určitá skupina lidí dospěje do jistého věku, začne dávat jasně najevo, že je to vlastně všechno fakt jedno. Člověk už toho zažil příliš mnoho na to, aby jej mohlo něco překvapit, a při dosažení určité životní mety se dostaví pocit radosti a smíření se s životem. Naprosto tomu rozumím, když se lidé v důchodovém věku opět začnou chovat jako puberťáci nebo děti, jsou blázniví, spontánní, hraví a šťastní. 

 Jednoho takového důchodce jsem potkala ve vlaku. Cestoval se skupinkou přátel z turistického oddílu. Protože bylo všude plno, trojice tvořená dvěma muži a jednou ženou si ke mně přisedla. Onen výrostek se uvelebil vedle mě a začal se mnou šprýmovat. Ti dva naproti hned protočili panenky směrem ke stropu, a s napětím čekali, co bude, a kdy dotěru odpálkuji. Namazala jsem si své atopické ruce bambuckým máslem a vytáhla časopis, že si budu číst. 

 “Slečno, co to čtete? Hm, kamenec…” nahlížel mi přes rameno. Vzápětí začal něco o chladnějším počasí a hmátnul na ruce svým společníkům, jednomu po druhém. Nakonec neopomněl vyzkoušet, nakolik teplé ruce mám já. Paní sedící naproti mě se hned ozvala a s úsměvem ho napomenula. “To je váš manžel?” zeptala jsem se a zažertovala ať si ho dobře hlídá. “Chraň bůh! Ještě to tak!” ohradila se žena a rozesmála se na celé kolo. Následně mi začala líčit, čeho všeho je můj spolusedící schopen a jakou jim neustále dělá ostudu tím, že začíná hovory s neznámými ženami, je dotěrný a šprýmuje. “Víte, někdo to nemá rád,” vysvětlovala mi. Muž se culil jako kluk a rozvyprávěl se o tom, jak ženským v turistickém oddíle hází za krk bodláky nebo jak vylekal svého kolegu. “No to není sranda! Co kdyby ho trefil šlak? V našem věku…” ozval se druhý muž. Šprýmař mě během cesty stihl seznámit s pár příhodami ze života, které podal natolik humorným způsobem, že jsem se několikrát rozřehtala na celý vlak. Všichni čtyři jsme se bavili jako staří dobří známí. Co nás vlastně od sebe dělilo? Věk? 

 Mezitím jsem naproti přes uličku pozorovala dva mladé milence. Muž měl velké zavazadlo, dívka byla nádherná, s plnými rty. Neustále se líbali. Bylo cítit, že se již brzy odloučí a žádnému z nich to nebylo očividně příjemné. Následně dorazila průvodčí, která to od šprýmaře schytala také, a byla obdařena hned několika poznámkami. Naladěna na stejné vlně však nebyla. Mým spolucestujícím se již blížila cílová stanice, a ostatní důchodci z oddílu začínali postupovat směrem ke dveřím, u kterých jsme seděli. Jedna z procházejících žen hned zbystřila a zaměřila pozornost na mě. “On do ní zas dul, že?” hodila hlavou k mé spolusedící. Musela jsem se znovu začít smát. Nastal čas loučení, ale hezký pocit zůstal. Šprýmař mi dokonce podal ruku. Řekla jsem mu, aby zůstal stále tak veselý jako je, a neztrácel humor. 

 Mezi lidmi nejsou rozdíly. Všichni zažíváme to stejné - lásku, radost, smutek i těžké životní chvíle. A všichni jednou zestárneme a umřeme. Ale to důležité je neztratit spontánní hravost a smysl pro humor. Ačkoli jsem cítila svůj vnitřní smutek, ten muž způsobil, že přestal existovat. A za to mu děkuji. 

/11. dubna 2017/

Foto: Pinterest.com

Komentáře

Oblíbené příspěvky