Sen o ženské věznici

Být ženou je někdy věru těžká věc. Svědčí o tom také sen klientky, který na ukázku rozebírám níže. 

"Byla jsem v ženské věznici, najednou jsem se tam ocitla, a ani nevěděla proč. Cítila jsem pocit omezení svobody dosti znatelně, a nebylo mi to nijak příjemné. Matně si vzpomínám na ženské tlachání, intriky, různé boje o dominanci a podobně. Pamatuji si prostředí, chodbu i pokoje, dosud mi neznámé a nijak vězení nepřipomínající. Některé ženy tam měly svoje dítě, a s velkou radostí jsem zjistila, že je to možné, a dokonce i nějak pohodlné. Oblíbila jsem si malou holčičku, kterou jsem si občas půjčovala od její matky, ke které jsem cítila jistou blízkost a mohla si s ní povídat. Vyprávěla mi, jak to tam chodí, a co je třeba dělat či nedělat. Měli jsme tam také nějakou učitelku kreativity, která nás motivovala k různým činnostem, například jsme i malovaly obrazy nebo sázely rostliny do květináčů, ještě nás nabádala k tomu, abychom si vyrobily ke květináčům z kartonu cedulky, na kterých byly různé značky popisující, jak se chovat k té či oné rostlině, a kam ji zařadit. Po mužích zde nebylo ani památky, a nevnímala jsem, že by v tuto chvíli někomu chyběli nebo byli podstatní. Nemyslím, že jsem něco závažného provedla, spíše jsem byla přesvědčená o své nevině. Pak přišla chvíle, kdy mě čekalo nějaké přezkoušení nebo výslech, netuším, a poté jsem měla být propuštěna. Nikdo nikoho nehlídal, měly jsme vcelku volný pohyb, a já se najednou ocitla jen tak venku. Všude kolem byl najednou volný velký prostor. Nikomu jsem nechyběla, nikdo mě nesháněl, nikdo mě nepronásledoval. Tento pocit byl z celého snu nejhorší. Já jsem se chtěla vrátit zpátky, oznámit, že jsem připravená k propuštění, aby to bylo oficiální. Ještě to neproběhlo, a já najednou dostala možnost uniknout. I jsem si pomyslela, zda to není past, a někdo to na mě nenachystal schválně, aby zjistili, jak obstojím. Bylo tam takové ticho, volný prostor, a já se mohla rozběhnout, a už by mě tu nikdo neviděl. Nechtěla jsem se vrátit zpátky, ale cítila jsem povinnost a zodpovědnost to udělat. Přišlo by mi to nečestné utéct." 

Celý sen mi vyznívá jako krize ženství, hledání své vlastní identity a potřeba někam patřit. Ženská věznice je ženská role, ženství nebo zkrátka život ženy, který si vybrala nebo jí byl přisouzen. Tazatelka jej vnímá jako svým způsobem omezující, uzavírající, jsou tam nejen ženské tlachání, intriky a spory o dominanci, ale také různé role, úkoly, kreativita, umění, mateřství a děti. Ženy bych přirovnala k těm rostlinám v květináčích (také mají omezený prostor), cedulky s popisky ke způsobům zacházení, škatulkování,... Žena je jako květina, má své nálady, je třeba o ni náležitě pečovat, každá je jiná.... Tazatelka obtížně přijímá svou ženskou roli ve svém současném životě, cítí se příliš nevinná na to, aby tohle musela snášet, ale zároveň cítí mateřské pudy, a vyhovuje jí ženská společnosti i mateřská role. Ve snu se objevují ženy různého věku - malá holčička, zralá žena, a podobně. Náhlé osvobození, klid a volný prostor však nepřináší útěchu (Jsem uvnitř nebo venku? Nacházím se někde mezi....? Jak se přitom cítím?)... a možnost se rázně rozhodnout ke kroku vpřed či k útěku od toho všeho. Tazatelka tento moment popisuje jako nejkritičtější, a volí slova jako jsou zodpovědnost, povinnost a čest. Znamená to, že chce čestně dostát své ženské, životní roli (manželka, matka, milenka,...?), byť se cítí všelijak, a připravuje se na propuštění, které má přijít oficiálně, například v souvislosti s rozvodem, přechodem, odrostem vlastních dětí, atd.,.. nechce utíkat.... "Nechci utéct, i když se to vyloženě nabízí, a zůstat sama, já tam prostě patřím, tam je moje místo....počkám, až budu propuštěna z této role... (na základě přirozeného životního průběhu, nerozhoduje o tom sama)"....napadá mě ještě pocit omezení a bezvýchodnosti v životní situaci a čekání na řešení (propuštění)... v neposlední řadě mě lehce naskočilo přirovnání k Platónovu Podobenství o jeskyni...



Foto: Pinterest. com

Podobenství o jeskyni

Sókratés: Představ si lidi v podzemním příbytku podobném jeskyni, která má k světlu otevřený dlouhý vchod podél celé jeskyně. V této jeskyni žijí lidé od dětství spoutaní na nohou a na krku, takže zůstávají stále na tomtéž místě a vidí jen rovně před sebe, protože pouta jim brání otáčet hlavou. Vysoko a daleko vzadu za nimi hoří oheň. Uprostřed mezi ohněm a spoutanými vězni vede vzhůru cesta, podél níž je postavena nízká zeď na způsob zábradlí, jaké mají před sebou loutkáři a nad nímž dělají své kousky. Podél této zídky chodí lidé a nosí všelijaké nářadí, které přečnívá nad zídkou, podoby lidí a zvířat z kamene a dřeva.

Glaukón: Předvádíš podivný obraz a podivné vězně.
Sókratés: Podobají se nám. Myslíš, že by takoví vězni mohli vidět sami ze sebe a ze svých druhů něco jiného než stíny vrhané ohněm na protější stranu jeskyně?
Glaukón: Jak by mohli vědět, když jsou celý život nuceni držet hlavu nehybně?
Sókratés: Tito vězni by nemohli pokládat za pravdivé nic jiného než stíny oněch umělých věcí.
Glaukón: Nevyhnutelně.
Sókratés: Kdyby jeden z nich byl zbaven pout a přinucen náhle vstát, otočit šíji, jít a podívat se nahoru do světla, mohl by to udělat jen s bolestí a pro oslepující lesk by nebyl schopen dívat se na předměty, jejichž stíny předtím viděl. Co by podle tebe řekl, kdyby mu někdo tvrdil, že tehdy viděl pouze přeludy? Nemyslíš, že by byl zmatený a domníval by se, že předměty tehdy viděné jsou pravdivější než ty, které mu ukazují teď?
Glaukón: Mnohem pravdivější.
Sókratés: A kdyby ho někdo odtud násilím vlekl skrze drsný a strmý vchod a nepustil by ho, dokud by ho nevytáhl na sluneční světlo, nepociťoval by bolestně toto násilí a nevzpíral by se, a kdyby přišel na světlo, mohly by snad jeho oči plné sluneční záře vidět něco z toho, co mu nyní uvádí jako pravdivé?
Glaukón: Ne, alespoň ne hned.
Sókratés: Myslím, že by si musel na to zvyknout, kdyby chtěl vidět věci tam nahoře. Nejdříve by asi nejsnáze poznal stíny, potom samotné předměty. Dále by potom nebeská tělesa i samotnou oblohu snáze pozoroval v noci, dívaje se na světlo hvězd a měsíce. Nakonec by se myslím mohl dívat na slunce samo o sobě na jeho vlastním místě a mohl by též pozorovat, jaké je.
Člověk je připoután k oblasti vnímání, neboť smyslově dané považuje za jsoucí. Z těchto pout musí být osvobozen. Cesta od toho, co je pro nás zvykem, k vědeckému a především k filosofickému poznání je cestou postupných kroků. Platón se pokouší popsat tuto cestu člověka jako nevědoucího k vědoucímu právě ve svém "podobenství o jeskyni". Jestliže člověk pochopí rozdíl mezi smyslovostí a duchem, pak ví, že nesmí zůstat v jeskyni, ale že je povinen vynaložit námahu a z jeskyně vyjít. Pak ví, že se nesmí vydávat libovůli svých smyslových sklonů (pudů), ale že je jeho povinností jednat podle rozumu. Lidství důstojné člověka znamená, že duch (rozum) ovládá smyslovost. Duch, který se osvobodil, žije ve znamení ideje dobra. V "podobenství o jeskyni" ten, kdo již odtud vystoupil, sestupuje opět do jeskyně a snaží se osvobodit z pout a vyvést ven své dřívější spoluvězně.

Fürst Maria: Filosofie, Fortuna, Praha 1994


Foto: Pinterest.com

Komentáře

Oblíbené příspěvky