Sníme, zatímco skutečná krajina umírá...

Nedá mi to uveřejnit zajímavý, ekologicky laděný článek mého kamaráda botanika Roberta Albína. Můžeme snít o sebekrásnější snové krajině, ale pokud nezachráníme tu skutečnu, hmotnou, ve které žijeme, budeme všichni spát už navždy. 

Jsem přesvědčen, že stav a charakter dané krajiny odpovídá míře uvědomění obyvatel, kteří v ní žijí…

Přijde mi, že je téměř všemi smysly i „mimosmyslově“ vnímatelné, že nejharmoničtější krajina, rozuměj taková krajina, kde se harmonicky (sledujíc mj. zákonitosti geomantie a posvátné geometrie) střídají druhově bohaté a zachovalé krajinné prvky a celky (lesy – přirozené, louky, vodoteče, rybníky, políčka, mokřady, sídla, cesty, apod., je tam, kde se velkoplošněji a dlouhodobě zachovala kontinuita rozptýlené zástavby – tedy v okolí některých typů vesnic, v níž lidé citlivě hospodaří a žijí v sepětí s přírodou. Nicméně najdou se i výjimky.

Co se týče lesů, je situace následující (z mého pohledu stále velmi smutná): Při „lesnatosti“, která se v ČR pohybuje okolo 30%, lze za skutečné lesy s +/- přirozenou dřevinnou skladbou označit zhruba jednu pětinu, tedy necelých 20%. Zhruba 78,5% tvoří nikoli lesy, ale plantáže smrkových, příp. borových monokultur a pouze zbývajícího 1,5% lze považovat téměř za pralesy. Z celé rozlohy ČR tak skutečné pralesy/lesy tvoří asi 0,006%! Takovéto „pralesy“ se dochovaly až na výjimky (např. některá místa na Šumavě) již jen jako mikroostrůvky rozseté po celé ČR na většinou odlehlých místech – na skalách, v mokřinách, v pohraničních oblastech nebo jako torza v bývalých královských honitbách, jako součást zámeckých parků, případně ve stávajících vojenských oblastech!

Nicméně spousta drobných lesních fragmentů pralesovitého charakteru je rozptýlená po celém území republiky coby zbytky selských či obecních lesíků. Bohužel právě tyto (neboť jsou věkem staré) jsou především v posledních letech vystaveny enormnímu tlaku, ať už ze strany akciových společností, LČR, církve anebo soukromých vlastníků. Z hlediska ekologického se přitom jedná často o takové klenoty, které jsou posledními útočišti řady vzácných rostlin a živočichů. Některé z těchto porostů jsou naštěstí chráněny statutem přírodních rezervací. Příslibem zlepšení současné situace snad může být přijetí zákona na zvýšení zastoupení tzv. melioračních dřevin (dle lesnické nomenklatury jedle a některých listnáčů). Nicméně primární náhled na les zůstává nadále převážně ekonomický (tedy ziskuchtivost) namísto ekologický (respektování mnohaúrovňové funkce lesa).

Hlubší zájemce o stav a rozšíření jednotlivých lesních společenstev odkazuji na díla o fytocenologii, resp. Lesnické typologii (především pak na mapy Mikyšky a kol. 1971, příp. Z. Neuhäslové a kol. 1997).



Bez kosy louka degraduje

Z hlediska luk se situace jeví ještě tristněji. Je to dáno i tím, že jsou to biotopy závislé na dodatkové energii člověka – kosení, bez které se přirozeně mění v les. Přitom jde hlavně o to, jakým způsobem se na loukách hospodaří. Ústup tradičního ročního kosení kosami a nástup mechanizace vedl u většiny luk k pozvolné degradaci a posunu v druhově méně bohaté porosty s menším zastoupením citlivějších druhů (jako jsou například orchideje). K tomu je třeba připočíst vesměs negativní synergické působení imisí a eutrofizace (vyšší spady NOx)i dědictví dob minulých – především převody méně účinných luk a pastvin (z ekologického hlediska paradoxně často velmi cenných z důvodu své druhové rozmanitosti) rozoráváním a častým hnojením v tzv. louky kulturní – v extrémním případě v jetelotravní směsky a dále meliorace – tj. odvodňování vlhčích a mokřadních typů drenážováním.

Podtrženo a sečteno, nebýt nemnoha alternativních zemědělců, ochránců přírody (včetně těch ve státní správě) a nadšenců – převážně z řad občanských sdružení, asi by poslední zbytky druhově bohatých luk z naší krajiny vymizely… Některé zbytky květnatých luk přesto v krajině díky této péči dodnes přežívají a jsou rovněž chráněny v řadě lučních rezervací.

Radikální zásahy proti povodním škodí

Obdobná situace jako u lesů a luk se dá vysledovat v případě mokřadů a vodních toků. Mezi nejdůležitější negativní faktory ničící jak přirozený charakter vodních toků, tak snižující druhovou pestrost vodotečí i mokřadů a v důsledku i retenční schopnost krajiny patří především regulace vodních toků (často paradoxně pod záminkou protipovodňových opatření), dále zábory lučních půd (zástavba, méně i převod na ornou půdu) a vytváření megalomanských projektů vodních nádrží. Do dnešní doby byla zregulována velká část vodotečí v ČR, a to včetně tak velkých řek, jako je Morava, Labem Vltava, Odra, Dyje či Jizera. V důsledku toho zaniklo nesčetné množství rozličných přírodních biotopů (tůní, slepých a mrtvých ramen, štěrkových lavic a náplavů, peřejí, meandrů, vrbotopolových luhů i samotných lesů tvrdého luhu, aj.) a s nimi se vytratila řada rostlin a živočichů, příp. se jejich počty radikálně snížily.

Nemalá část vodních toků byla také zaplavena přehradami, čímž se výrazně změnil jejich charakter – za všechny snad stačí příklad vltavské kaskády. Byť ne všechna vodní díla musí mít převážně negativní dopad na vodní tok a okolní krajinu, vždy znamenají radikální změnu a pro mnohé organismy jsou likvidační. Citlivěji volená vodní díla jako např. mnohé rybníky a tůně jsou naopak (při šetrném hospodaření omezujícím hojně praktikovaný intenzivní kapro-kachní faremní režim) klenoty druhové rozmanitosti i krajiny. Druhým extrémem je v případě rybníků úplná nečinnost. Jsou totiž, podobně jako louky, byť v poněkud menší míře závislé na dodatkové energii lidí, neboť jsou mělké, rychle se zazemňují a zarůstají fádními porosty rákosin a v pokročilých stádiích i lesem (tzv. sukcesní změny). Tyto změny jsou však přirozené a zpravidla pozvolné a většinou neznamenají pro značnou část vodních organismů přímou likvidaci a je zde větší možnost pro jejich přesídlení (migrace, forpost).




Díky mnoha nadšencům především z řad ochránců přírody, ornitologů, rybářů, botaniků, ale i soukromých podnikatelů se zejména v oblasti obnovy mokřadů snad blýská na lepší časy. Naopak situace v případě regulací toků a výstavby ochranných hrází zamezujících přirozeným záplavám v lužních lesích je alarmující. V důsledku všeobecného strachu z povodní jsou mnohdy podporovány a ospravedlňovány brutální zásahy do vodních toků zástupci z řad vodohospodářů coby projektantů, politiků a byrokratů coby schvalovatelů a stavebních firem coby exekutorů. Fakt, že nejlepší ochranou proti povodním je právě harmonická krajina, v níž se citlivě hospodaří, krajina s přirozeně meandrujícími toky, dostatečně rozsáhlými lužními lesy a loukami se sítí tůní a slepých ramen, není dosud veřejností, a tím méně politiky a byrokraty, zdá se, přijímán a pochopen.

Mohl bych na tomto místě psát nejspíše romány o stavu dalších biotopů (např. skal, rašelinišť, vátých písků, alpinských holí, apod.) nebo o znečištění vod, vzduchu či zemědělské půdy, nicméně pro takové úvahy zde není prostor, a proto jsem vypíchl jen ty z mého pohledu probádané a zároveň důležité. Pro skutečné zájemce o detailnější pochopení těchto souvislostí mj. uvádím alespoň knihu Milana Chytrého a kol. Katalog biotopů ČR – 2001.

Zrání je však proces přinášející nové výzvy a vypadá to, že klíčem je zůstat otevřený - bdělý k minulým chybám i současným možnostem. Krachy a zdánlivá absurdita událostí byly a jsou sice až tou poslední instancí, která nás přinutí změnit/přehodnotit falešné způsoby myšlení a dogmata, ale jsou, na rozdíl od jemného intuitivního vedení, o poznání nesmlouvavější. Pokud to nechám dojít až tak daleko, pak mě nutí jít hlouběji, ptát se po univerzálnějších principech bytí člověka na této planetě a bytí vůbec. A ač nás někdo může nasměrovat, nakonec si na tyto otázky/principy musíme odpovědět sami. A to je dobře…


Bc. Robert Albín 


Fotky: Taťána Kročková

Komentáře

Oblíbené příspěvky