Mé vysněné povolání: Paměti potulného ekologa

Všichni přicházíme z lůna přírody a zase se do něj vracíme. Tuhle jsem někde četl, že děti, teda dětské duše vstupují na Zemi jižním pólem, aby je jako zkušenostmi obohacené duše – na konci života – severním pólem zase opustily. Chci tím jen říct, že ať už si člověk vybere jakýkoli obor, zdá se, že vlastně vždy studuje život – přírodu. Je to téměř neuvěřitelné, ale dokonce i politik či burzovní makléř…

Foto: Taťána Kročková

Já to vnímal od mala, asi jako téměř všechny děti – tu jasnou přítomnost, ve které bylo všechno čerstvé, fascinující, autentické – chuť jablka, vůně jehličí a pravda… i výprask (dnes už J). A vlastně jsem ani nepřemýšlel, když se nás ve třetí třídě „sržka“ učitelka ptala, „kým chceme být/jaké je naše oblíbené povolání“ a napsal jsem ‚přírodovědec‘. Ve skutečnosti jsem tím chtěl vyjádřit, že chci zůstat v oné přítomnosti – živé přirozené autenticitě… A tak jsem pozoroval i experimentoval. Sledoval přírodopisné filmy – učarovaly mi. Doma (tehdy v paneláku) se i proto začala objevovat různá stvoření – od těch běžných – rybiček, křečků, křečíků či psa, přes ty méně tradiční mazlíčky – ještěrky, slepýše, světlušky, ježky, žáby, dokonce i raky, pstruha, vlaštovčí mládě, jiřičku či rorýsa. Šlo většinou jen o dočasné rekonvalescenty a pravdou je, že tyhle mé pečovatelské začátky přežili jen nemnozí. Zdá se, že poslední tečkou za tímto mým chovatelsko-pečovatelským obdobím bylo probuzení na gauči v obýváku, provázené šimráním nožek mláďat strašilek, které se vylíhly v květináčích pokojových rostlin…

Když jsem byl starší, přihlásily se o slovo pragmatičtější záležitosti – brigády – v Technických a zahradnických službách města Ostravy, přes dřinu na rourovně v Nové Huti (NHKG, dnes Mittal a.s.), kde jsem pneumatickým kladivem sekal asfaltové sudy, až třeba po ošetřovatele v nemocnici, kdy jsem mimo jiné vozil mrtvoly do márnice. Mnohé z těchto zkušeností ve mně vyprovokovaly přezkoumání slova ‚PRÁCE‘, a také toho, je-li takováto práce v souladu s tím, co si přeji. Přemítal jsem o takové, která přináší radost mně a pokud možno také ostatním a jestli se u ní cítím svobodný. Přišlo mi, že jen tak mohu tvořit a ne jen vyrábět, že jen pak jsem tvůrce a ne jenom pouhý otrok. Taková práce pak přináší i naplnění a má tudíž smysl. Otázka ovšem je, jestli se pak ještě vůbec jedná o práci. Třeba Křováci prý vůbec slovo práce nemají, ale ne proto, že by nepracovali, nýbrž proto, že pro ně je práce totéž, co radostná tvorba a hra. Dnes to vidím a cítím tak, že dělám/tvořím to, co je zrovna potřeba – teda v ideálním případě.
Růst uvědomění přinášel nové otázky a touhu chápat širší souvislosti, a tak jsem se přirozeně začal zajímat také o kameny a horniny, půdy i vodní živel, ale hlavně o rostliny. Ony byly a jsou oním pojítkem mezi anorganickým a organickým, mezi vzduchem a duchem, nádechem a výdechem… Inspirací i odkazem mi v tomto směru byla skalka u naší chaty v Beskydech. Skalku založila má prababička Štěpánka, za což jí patří můj veliký dík. Díky, Štěpánko.

Touha pozorovatele však ve mně nadále dřímala, a tak jsem se někdy cíleně, jindy bezcílně vydával do přírody a téměř vždy dostal něco závdavkem. Chodíval jsem stopovat rysy, vlky či medvědy a mimo jejich stop spatřil jeřábky lesní, brkoslavy nebo i tetřeva. Z rybníka Štěpán se mi do paměti vryly úžasné momenty zásnubních letů bekasiny otavní, z Národního parku Podyjí zase mrazivé noci prodchnuté houkáním několika výřích samců a jindy jsem usínal ve spacáku u polní cesty laskán vůní akátů, za slavičích árií umocněných vzdáleným kvakotem rosniček…
Touha po chápání souvislostí vyústila ve studium botaniky na VŠ v Ostravě a později i v Brně a také v několik výletů do sousedních i vzdálených zemí – na Slovensko, do Maďarska, Německa, Chorvatska, Rumunska, Litvy, Turecka, Íránu či Indie. Studium v Brně (resp. prodloužení bakalářského studia na magisterské v oboru systematické biologie a ekologie) jsem však nedokončil, a to hned z několika příčin. Jednak z důvodu mé demotivace a lenosti uspořádat si priority, ale hlavně proto, že se mi naskytla možnost práce (v té době se mi jevila jako práce mých snů). Nemalou měrou se na mém nedostudování podepsala i má touha duchovně růst, k níž mi dopomohly především názory a techniky dynamické meditace indického rebela vystupujícího pod titulem OSHO, ale i myšlenky a praktiky mnohých dalších autorů (jako Eckharta Tolleho, Dona M. a J. Ruize, Saí Baby, Drunvalo Melchizedeka, Luule Viilmy, Ivo Wiesnera, Zecharia Litchina, Ernsta Muldaševa, Heindricha Kruparze, Barbary Hand Clow, apod.)

Onou prací snů mi v té době bylo mapování vegetace ČR pro soustavu NATURA 2000. Vytvoření databáze na základě zmapovaných biotopů (lesů, luk, vod, skal, apod.) mělo být základním kamenem pro navržení způsobů hospodaření, případně ochrany/záchrany těchto krajinných celků. Tato databáze měla být a je nadále aktualizována a jsou tak sledovány změny v krajině. Pro mě samotného to v praxi znamenalo hlavně bezpočet nachozených kilometrů v chráněných územích, ale i mimo ně a hromady zážitků. Prostě jedno veliké dobrodružství.
Hlavní náplní, skutečnou náplní práce mapovatele, však bylo bytí v přítomnosti v přírodě, kdy jsem zažíval často až neuvěřitelná setkání s živočichy i rostlinami, a také poselství/znamení, kudy a kam jít. Využíval jsem přitom privilegií, jakých se dostávalo snad jen Františkovi z Assisi, či Jamesi Redfieldovi v Celestinských proroctvích. Tak za mnou v pralese Mionší jednou přišel jelen až k ohni, jindy mi zase před nosem jako zjevení proběhl los (na rašeliništi Ruda), na Červeném Blatě mě svým hvízdavým houkáním provázel kulíšek nejmenší, na bzeneckých vátých píscích mě přivítali svým cvrčivým trylkem a tleskáním křídel lelci, kteří se mi jako strážní andělé snášeli k nohám. Na Visalajích jsem se ještě za šera probudil s pocitem, že mě někdo oňuchává, a když jsem se zprudka otočil, chudák liška se tak vyděsila, že vyskočila dobrý metr vysoko a zmizela ve smrkovém mlází. Jedno z nejkrásnějších poděkování na mě však čekalo v Jeseníkách, v mokřadech na Bobrovníku, kde jsem v rámci práce pro CHKO hloubil několik tůní pro obojživelníky. Za odvedenou práci mi tehdy poděkovala lasička svým rozšafně rokokovým tanečkem, kdy se před mými zraky točila v kruzích, skákala, vylézala na pařez a zakláněla hlavičku… Díky tomu všemu jsem mimo jiné pochopil, že osamocení je iluze a samota skutečný dar.


Zdroj: Pinterest.com


Po osmi letech mapování jsem bytostně pocítil, že to, co v současnosti naše krajina/planeta naléhavě potřebuje (a s ní i my), je naše fyzická účast a péče, a to především o takové skvosty a rarity, jakými už dnes jsou orchidejové louky nebo mokřady. Tak začalo mé „managementové“ období, kdy jsem jezdíval kosit louky (převážně křovinořezem, ale i kosou nebo kolovými sekačkami), kopat tůně, zakládat sady a pečovat o ně, vysazovat lokálně původní dřeviny (např. jedle, buky či tisy), revitalizovat drobné vodoteče anebo inventarizovat rostliny v různých rezervacích (např. v NPR Šipka v Štramberku, NPR Šerák-Keprník, PR Břidličná). Několik let jsem byl také členem OS Podbeskydí, kde jsme se věnovali celé škále projektů souvisejících s ochranou přírody a také osvětovou činností (exkurze do rezervací, petiční akce proti těžbě fosilních paliv, přednášky, apod.). Do toho všeho jsem se snažil žít pokud možno v co největším souladu s přírodou, což v dnešních podmínkách vlastně znamená alternativně. Nadále jsem pečoval o skalku, přestěhovali jsme se i s partnerkou z městských bytů na „samotu u lesa“, a byli jsme spolu účastni zplození naší dcerky Rozárky. Především však má tvrdošíjnost a partnerčina neochota pokračovat ve společně vytyčené cestě nás postupně rozdělily. Přišly lekce hlubšího hledání sebe sama a odpouštění.

Spával jsem převážně ve spacáku pod širákem, v lese, v krmelcích, pod skalami, jednou dokonce i v polorozpadlém opuštěném vinném sklípku (bohužel bez vína), pod lavičkami letních restauraci a bufetů. Zažíval jsem i kuriózní situace – jednou, když jsem spal na rampě obchodu, po mě k ránu začala házet paní prodavačka kamením, jestli prý nejsem bezdomovec – řekl jsem jí, že vlastně jo. Jindy mě ve čtyři hodiny ráno probudili pánové od policie a požadovali průkaz totožnosti, zatímco v Ostravici mě jeden domorodec chytil pod krkem, ještě než jsem stačil říct, kdo jsem a co na „jeho“ louce dělám. A nebýt toho, že kolem zrovna procházela paní učitelka s dětmi z mateřské školky, nejspíš bych jednu schytal (možná i dvě). Když jsem mapoval vodní vegetaci na rybnících na Třeboňsku, tak mě pro změnu měli za pytláka ryb.

Zažil jsem však i vlídnost, paradoxně např. ve vesnici Trpnouze poblíž jihočeských blat. Tehdy mě chlapík z hospody pozval k sobě domů navzdory remcání jeho ženy. Nakonec jsem dostal i snídani. Díky...


Bc. Robert Albín

Foto: Taťána Kročková


Chcete mi i vy napsat svůj příběh? :-)

Komentáře

Oblíbené příspěvky